Libertin

Nechtěl odolávat pokušení, ale všude jej následovat

The Libertine Velká Británie, 2004, 130 min. Režie: Laurence Dunmore Scénář: Stephen Jeffreys Kamera: Alexander Melman Hudba: Michael Nyman Hrají: Johnny Depp, Samantha Morton, Rosamund Pike, John Malkovich Photos copyright The Weinstein Company LLC

Sedmnácté století se těší velké oblibě filmařů i romanopisců, většinou se však autoři omezují na zachycení působivé epochy francouzské historie za doby Krále Slunce. Kolik tu již bylo adaptací Mužů se železnou maskou a dalších historek od dvora. Co se však v téže době odehrávalo za kanálem La Manche? Naším zhýralým volnomyšlenkářem „Libertinem“ je pro změnu Angličan John Wilmot, druhý hrabě z Rochesteru - méně známý předchůdce Casanovův a markýze de Sade. Nyní se i on dočkal svého filmového obrazu, který je v mnoha ohledech dokonce zajímavější. Ze srovnání s posledními filmy věnovanými třem nejslavnějším vzdělancům i nemravům své doby totiž Libertin vychází jako nejméně líbivý a podbízivý. Ba dokonce se ve svém úvodu snaží diváka co nejvíce znechutit širokým repertoárem nápadně vulgárního slovníku. Jakoby měl jen ten, kdo jej snese, právo sledovat skon Johna Wilmota. Příběh hraběte z Rochesteru (1647 – 1680) se odehrává za vlády Karla II., který nastoupil na trůn po skončení Cromwellovy vlády, jež utužila puritánské mravy a zakázala divadlo. Právě po obnovení monarchie se mladý Wilmot vrací ze svých cest po Francii a Itálii k anglickému dvoru a s ním i všechno zakázané. Sledujeme, jak pod ochranou svého šlechtického původu a často i samotného krále překračuje poslední myslitelné hranice morálky a jak prohlašuje alkohol a sexuální rozkoše za součást svého životního postoje, navíc přesvědčen, že všichni, kdo se ovládají, jednají jako pokrytci. Jeho konverzační umění, pro niž býval u dvora oblíben, však končí s permanentní opilostí. Svá sexuální povyražení s družinou zvrhlých dvořanů zachycuje v pornografických básních a extrémně provokativní hře, kterou zinscenuje na jevišti pro francouzského vyslance. Tato parodie na Molièrovy a Lullyho comédie-ballet, jež se tou dobou těší oblibě ve Versailles, svou opovážlivostí téměř ohrozí vládu Karla II. Nicméně politický, kulturní a náboženský kontext doby je ve filmu zmíněn sotva okrajově. Libertin se soustředí především na vykreslení rozdílných vztahů Wilmota k jeho krásné a duchaplné ženě Elizabeth a současně k nehezké herečce (má štěstí, opět Elizabeth), z níž stvoří uznávanou umělkyni. Film ani na okamžik neusiluje o prvoplánovou zábavnost a díky tomu se úspěšně přibližuje duchu Wilmotovy díla. Na smrtelné posteli se hrabě z Rochesteru - především pod matčiným nátlakem, vrátí k náboženství a díky tomu se na něj v dějinách anglické poezie nezapomnělo. Spisy, vydané většinou až po jeho smrti, se citovali William Defoe, Goethe i Voltaire. Méně obvyklé, ale o to působivější je zarámování filmu mezi Wilmotův prolog a epilog. Časové posuny vedoucí až k Wilmotově smrti nejsou uvozovány podtitulky s časovým údajem. Vnímání filmového času je však podpořeno promyšlenými maskami, především u Johnnyho Deppa v roli chátrajícího hraběte z Rochesteru. Libertin vznikl podle divadelní předlohy Stephena Jeffreyse, který napsal i scénář a bylo by nebezpečné plést si ji s na divadle často uváděnou stejnojmennou, avšak ryze komediální hrou Erica Emmanuela Schmitta. Film Libertin do jisté míry sleduje divadelní strukturu jednotlivých výstupů, překvapí ale již v úvodní scéně zahalené do ranního oparu nádhernou širokoúhlou kompozicí začínajícího kameramana Alexandera Melmana. Spolupráce debutantů Melmana a režírujícího Laurence Dunmorea dodala filmu odvážné obrazové ladění: neustále zašuměný obraz, pomrkávající světlo svíček a následně skvostně ponuré vyznění. Libertin se prezentuje jako celek složený z nezřetelných částí. Pozornost na sebe nestrhávají ani kostýmy, ani pouze naznačené nebo částečně zahalené erotické scény či hudba zkušeného Michaela Nymana. Pro film, který je zaměřen na osobní dějiny Johna Wilmota a úzký okruh postav kolem něj, bylo velmi důležité obsazení hlavní role a není pochyb o tom, že ji Johnny Depp zvládl. Jedinou potíží může být právě jeho hvězdný status, který po celou dobu nedává zapomenout na to, že pod velkou parukou promlouvá právě Johnny Depp. Vžívání se do postavy Johna Wilmota (chce se až říci Johnnyho Deppa) je pak nahrazeno vnímáním hvězdy v celém kontextu jejího života a dosavadní filmografie. Nenápadné ztvárnění krále Karla II. vychází z tradičně umírněného herectví Johna Malkoviche. Jako ideální se ukazuje obsazení méně známé Rosamund Pike, mladé herečky s výraznými rysy v roli Wilmotovy ženy a Samanthy Morton jako vypískané herečky s velkými sny. Formální stránka filmu možná není až tak překvapivá a okouzlující, mezi umění se však Dunmoreův film zařadil nároky, které na diváka klade. A to přispívá k důvodům, proč jej stojí za to vidět. « zpět na Knihy a filmy