Sklářské zázraky (nejen) z Čech

České sklo mělo od středověku v Evropě své zvláštní postavení. Bylo měřítkem dobové módy, přinášelo technické a technologické zlepšení, díky obrovskému rozsahu produkce a schopnosti českých obchodníků se záhy stalo zbožím, s nímž se bylo možno setkat bez nadsázky na celém světě.

Umění tavit sklo bylo tajemstvím, které předával otec nejstaršímu synovi. Čeští skláři působili v mnoha zemích při zakládání místních podniků, pomáhali stavět pece, vychovávali skláře. To vše vytvořilo obrovskou tradici, již v sobě české sklo nese.

České sklo v Angelice Toulouská hostina „K dalším chodům - rybám, drůbeži a masu - byla servírována dvě bílá vína, z nichž jedno bylo světlounké jako jasný letní den, kdy slunce stojící v zenitu zahalí opar, zatímco druhé o poznání tmavší, v místě jeho původu se mu dokonce říkalo "žluté", byla to však žluť čistého zlata. Jedno i druhé se muselo pít z těch nejvyšších, mírně zaoblených sklenic, které se směrem vzhůru trochu zužovaly. Naopak pro červené víno, které se servírovalo k tmavému masu, byla určena sklenka nižší a kulatější, co nejuzavřenější, vyfouknutá z křišťálu geniálními umělci, kteří pracovali s mečem po boku, neboť řemeslo sklářů bylo považováno za řemeslo šlechticů. Nakonec hrabě de Peyrac doporučil hostům, aby šumivé víno, které jim bude servírováno, pili až po posledním chodu, protože to víno pochází z Champagne a je třeba mu vzdát hold tím, že už se po něm nebudou pít jiné nápoje. A pít se musí z vysokých štíhlých sklenic zvaných flétny. Angelika pozorovala celou tu sadu sklenek na stole před ní a byla zaujatá osobitostí každé z nich. Byla různé, a zároveň si podobné. Na vysokých křehkých nožkách se skvěly číše, které jako by se nadouvaly, rozkvétaly a pyšnily svými průsvitnými kalichy, určenými k tomu, aby lépe zajaly, uvěznily anebo zdůraznily tajemnou barvu, chuť i vůni každého vína, které tam sluha nalije. Během jídla si uvědomovala, jak nekonečně různorodé mají číše tvary - zúžené či rozšířené, protáhlé či kulaté -, jen aby se k nosu a jazyku dostalo veškeré poselství daného vína.“ (Angelika Toulouská svatba, Fragment, 2008, s. 53 - 54) Hostina na Gouldsboru „Hosté usedali ke stolu. Byla to soukromá večeře pro nejbližší přátele z Rescatorovy flotily (...). Ale na počest vína prostřeli slavnostněji a před každým stolovníkem stál pohár z českého skla, jemuž přísada zlata dodává jeho typickou červenou barvu.“ (Angelika a spiknutí stínů, Československý spisovatel, 1992 s. 183) Peyrakova laboratoř „Přerušila je hrozná rána, jako by někam uhodil hrom nebo kdosi vystřelil z děla. Joffrey vyskočil a zbledl. „To je... to je v laboratoři. Bože můj, jen aby to Kouassi-Ba nezabilo!“ (...) ...Vtom ale zaslechla manželovy kroky, a za okamžik už vcházel do salónu. Ruce měl černé od sazí, ale usmíval se. „Díkybohu nic vážného, Kouassi-Ba má jen několik odřenin, ale byl tak dobře schovaný pod stolem, že jsem si v první chvíli myslel, že vylétl oknem. Naopak hmotné škody jsou dost velké. Mé nejvzácnější křivule ze speciálního českého skla jsou napadrť, nezbyla ani jediná.“ (Angelika, Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 208 - 209) Křišťálové sklo Rudolfinská doba zasáhla v umění nejsilněji právě české země, neboť dvůr císaře Rudolfa II. sídlil v Praze. Ve sklářství přinesl konec 16. a počátek 17. století nesmírně významné pokusy s rytím skla. Bylo inspirováno tehdy velice oblíbeným řezáním a broušením polodrahokamů a hlavně křišťálů. Z křišťálových hrud vytvářeli umělci nádoby, jejichž průhledný povrch oživovali brusem a ornamentem. Protože sklo, které se v hutích již umělo utavit, bylo již bezbarvé a svými dalšími vlastnostmi se podobalo křišťálu, použili umělci toto sklo jako vítanou náhražku. Přenesli na něj techniku řezání a broušení používanou pro křišťál, a tak vznikl nový druh skla, který slavil nečekaný úspěch v celém světě. Díky podobnosti tohoto nového skla křišťálu – jak materiálem, tak i zdobením, vžilo se pojmenování „křišťálové sklo“. Průkopníkem tohoto oboru byl Caspar Lehmann, původem rytec diamantů, který jako první vytvořil poháry ze skla, dekorované bohatou rytinou. Tato technika předznamenala pozdější českou barokní tvorbu. Laboratorní sklo Vysoce ceněnou exportní záležitostí byly české destilační křivule a baňky, které již roku 1500 chválil ve svém traktátu Hieronymus Brunschwig a doporučoval je lékařům, lékárníkům a alchymistům. Johannes Mathesius, syn báňského podnikatele a rektor latinské školy v Jáchymově, ve svém díle „Sarepta aneb hornická kázání“ věnoval sklářským postupům celou kapitolu, kde se mimo jiné píše: „...Poněvadž je umění svobodné a řemeslné, dává nicméně mnoho krásného a užitečného nádobí, nejenom sklenice k pití, nýbrž také pro lékaře, kteří ke svým destilacím a nádobám na moč mnoho potřebují a svůj olej a vodu bez ztráty v tom uschovávají. Zlatníci a smaltovníci mají svou „aqua fort“ ve sklenicích a vylučují v nich nad ohněm zlato a stříbro. Uznáte také za díku hodno, že nás sklo v oknách před vítrem a zimou chrání, že však přece milé slunce a denní světlo může skrze ně k nám do naší světnice přijíti...(...). Skleněná zrcadla mají také onu vlastnost, když je sklo na jedné straně olovem zalité, že zobrazují lidský obličej a ihned v mžiku contrafacturu a vlastní podobu a mnoho zázračného představují...“ Rubínové sklo Dalším módním artiklem, a zároveň žárlivě střeženým tajemstvím se stal vynález „zlatého rubínu“ – červeného skla barveného zlatem. U zrodu této technologie stál alchymista, chemik a sklářský technolog Johann Kunckel (asi 1630-1703), který zvládl postup výroby dutého skla ze zlatého rubínu jako první ve velkém. Při této práci však již navazoval na starší studie řady chemiků a alchymistů (Orschall, Cassius, Becher), pojednávající o barvicích schopnostech zlata. Kunckel pracoval ve sklářských hutích v Postupimi a snažil se uchovat tajemství výroby. Byl podezírán, že jej barví lidskou krví, obžalován z čarodějnictví a jen přízeň berlínského kurfiřta jej zachránila před inkvizicí. Tajemství výroby rubínu však bylo Kunckelovými spolupracovníky vyzrazeno a v průběhu 80. a 90. let 17. století velmi rychle rozšířilo po evropských sklárnách. Barokní dutá skla z tmavě červené rubínové skloviny nebo s rubínovými zatavenými nitkami patří k dokladům vynikající úrovně středoevropské sklářské technologie barokní doby.

Historie vzniku skla Willem Claesz. Heda, Zátiší s ústřicemi a ořechy, 17. století K vynálezu skla odkazuje římský spisovatel Plinius, jež tento objev připisuje Féničanům – chtěli si prý na písčitém pobřeží uvařit oběd a z nedostatku jiného materiálu dali pod kotel ledek, který vezli na lodi. K jejich překvapení se jim prý v ohni utavilo z ledku a písku sklo. Podle dosavadních výzkumů platí za kolébku sklářství Egypt. Odsud se dostalo do Itálie a staří Římané přivedli tento obor k nebývalé dokonalosti, jak je možné vidět na skleněných předmětech, nalezených v Pompejích při vykopávkách. Po pádu východořímské říše si však museli skláři hledat nový domov. Většina z nich šla do Benátek, kde založili slávu benátského skla. Jejich výrobky byly na svou dobu dokonalé. Za krátkou dobu bylo toto sklo nejžádanější na celém světě. Benátská vláda si sklářů velmi vážila a ti požívali velké výsady. Mohli například nosit dvě dýky jako šlechtici a jejich dcery se mohly stát i manželkami benátských patricijů. Běda však, když některý sklář utekl do ciziny, aby tajemství výroby prozradil. Nebylo výjimkou, že byli najati vrazi, kteří uprchlíka v cizině zavraždili. Vzestup a pád benátského skla Willem Claesz. Heda, Zátiší se snídaní, 17. století Rozkvět benátského skla trval skoro dvě století, ale pak nastal úpadek a pomyslné žezlo po něm převzalo právě české sklo, které se vyvíjelo za úplně jiných podmínek. K výrobě benátského skla se používal písek z mořských lagun, k němuž se přidávala soda vyluhovaná z popelu mořských rostlin. Získané sodné sklo mělo dlouhý interval zpracovatelnosti, to znamená, že tamější skláři měli mnohem více času na tvarování výrobku. Sklo bylo zdobeno jemnými hutními technikami, např. millefiori nebo ovíjení tenkými skleněnými nitěmi (a reticello, a retorti) atd. Vznikaly tak umělecké věci plné vkusu a krásy, které jsou dosud vzorem ušlechtilé renesance. Hlavní surovinou v českých zemích byla drť z roztlučeného křemene. Jako tavivo se používala potaš, získaná vyluhováním z dřevního popela. Tak se získalo draselné sklo, které narozdíl od sodného skla mnohem rychleji tuhlo, takže se zdaleka nedalo zpracovat do tak jemných detailů jako sklo benátské. Výrobky, které opouštěly huť, byly dost těžkopádné a vyžadovaly proto ještě další zpracování broušením, rytím nebo malováním. Teprve potom nabyly krásu, které se celý svět obdivoval. Sklářské kompanie v Čechách V té době vznikaly v severních Čechách, především na Novoborsku, obchodní společnosti (sklářské kompanie), s promyšleným systémem jednatelství a skladů, které měly své pobočky v četných významných přístavech. Tak se české sklo dostávalo ke svým zákazníkům nejen v Evropě, ale i v Asii a dokonce i v jižní Americe. Kompanie doma po celý rok nakupovaly a za hranice vypravovaly vozy se sklem. Šéf sídlil doma a vedl agendu. Ostatní, zejména mladší rodinní příslušníci, získávali zkušenosti jako vedoucí skladů v cizině. Nejúspěšnější mistři skláři pocházející z českých cechů často odcházeli již ve dvanácti letech a postupným „zvyšováním kvalifikace“ se po mnoha letech v cizině vraceli domů, aby se stali společníky nebo samostatnými faktory. V kompaniích vládla přísná kázeň, jejíž vůdčí zásadou bylo bezvýhradné podřízení zájmů jednotlivce potřebám celku. Asketickým životem připomínaly kláštery nebo sekty. Jednotlivci nevycházeli mimo obchodní záležitosti z domu, nenavštěvovali hostince a nehráli hazardní hry, dodržovali klauzuru a celibát. Sklářství ve Francii Četné sklárny vyrábějící lesní sklo působily v Normandii, Lotrinsku, Pikardii, v kraji Vendée a v Burgundsku. Od počátku 16. století přicházeli do Francie italští skláři, kteří později zakládali sklárny v Paříži, Nantes, Poitou, Bordeaux, Orleansu a Rouenu. Roku 1615 se uvádělo, že ve Francii pracuje 2-3 tisíce sklářů. Francouzští panovníci si sklářů vážili a nejen že jim udělovali privilegia monopolně vyrábět a obchodovat, ale některé dokonce povýšili do šlechtického stavu. Italští skláři vyráběli lahve a ploché sklo, stejně tak i luxusní výrobky v benátském stylu, především číše a karafy na víno. V roce 1598 obdrželi skláři Buzzoni a Beroluzzi od krále Jindřicha IV. Privilegium zřídit v Rouenu sklárnu a vyrábět zde křišťálové sklo, zlacené a malované emailem. Hans van Sant, Zátiší se sklenicí vína, šálkem a cínovým talířem, 17. století Specialitou francouzské sklářské produkce v 16. století byly miniaturní figurky z barevných emailů, vyráběné ve 2. polovině 16. století v Nevers. Podobným způsobem se později v 17. a 18. století vyráběla zvířátka i v mnoha dalších evropských zemích včetně Anglie. Lité křišťálové sklo na výrobu zrcadel začal v roce v roce 1695 vyrábět Bernard Perrot a francouzská výroba zrcadel se stala záhy jednou z nejlepších v západní Evropě. V polovině 18 století se začalo vyrábět foukané stolní sklo z rubínového a opálového skla. Ve Francii pracovali od šedesátých let 18. století také čeští skláři, kteří vyráběli sklo „á la facon de Boheme.“ Autor: Dagmar Šeráková Použitá literatura: Langhamer, Antonín. Legenda o českém skle. Zlín: Tigris, 1999. Vondruška, Vlastimil. Sklářství. Praha: Grada Publishing, 2002. Voborníková, Mojmíra. Z historie českého sklářství - 1.část, Technika, technologie – vydání 35/2002 Voborníková, Mojmíra. Z historie českého sklářství - 2.část, Technika, technologie – vydání 36/2002 « zpět na Životní styl, kultura a umění 17. století