Sex ve stínu krále Slunce: Erotická literatura a pomůcky 17. století

Pokud neznáte století krále Slunce, mohlo by se vám snad zdát, že teprve 60. léta 20. století povýšila sex na zábavu. O tom, jak moc se pletete, vám napoví tento malý přehled manuálů, příruček, satir, děvkovských dialogů a dalších literárních útvarů a erotických pomůcek, které byly známy lidem 17. století.

Ačkoli se církev v 17. století stále snažila být jedinou institucí, která se smí vyjadřovat k otázkám sexuality, postupně přibývaly další kontextuální přístupy. Ve středověku se diskurz zodpovídal křesťanské morálce, ale ve století krále Slunce byla sexualita diskutována na mnhoha jiných pozadích (srov. Foucault, 1979). Samozřejmě se nejednalo o žádnou přelomovou inovaci, protože už na konci vrcholného středověku a v renesanci vznikala řada děl pornografické literatury. Okcitánští trubadúři (a jejich kolegové v dalších zemích) tehdy tvořili svoji slavnou „trubadúrskou poezii“ a myšlení o lidském těle jakožto objektu rozkoše nebylo ničím ostudné. Tento volný a díky poezii snadný přístup k sexualitě byl potlačen současně s tím, jak rostla moc církve a buržoazie.

Spolu s vyhlazením trubadúrské poezie s diskusemi o lásce a rozkoši samozřejmě souvisela také snaha o potlačení výroby jakýchkoli pomůcek určených pro potěšení. Nicméně obchod s tímto příslušenstvím dál dobře fungoval i v 17. století, ačkoli jen tajně. V 17. století se téma rozkoše vrátilo na světlo boží pod rouškou utajenosti, jakožto součásti diskurzu. Právě diskutování, jakoby šlo o něco tajného a skrytého, bylo tím, co hnalo k touze po odhalení a poznání. Nepřátelé akvitánské kultury sice zničili dobu trubadúrů, ale nedosáhli toho, že rozpravy o sexualitě vymizely – právě naopak, v 17. století rostou. Změnil se však také způsob, jakým se v časech krále Slunce hovoří o sexualitě. V nových publikacích poezii nahradila upřímnost, místy až obscénnost a explicitní popisy sexuálních praktik. Pro opisy a aufemismy už nebyl prostor. V následujících stoletích přibývaly analytické studie a svět, spolu s přístupem k sexualitě, se dál měnil. Už neměla být něčím tajným, čemu se lidé mohou smát nebo ji následovat s bezhlavým nadšením, ale musejí k ní přistupovat s klidem a ovládáním (srov. Foucault, 1979).

De amore (About Love; De arte honeste amandi, The Art of Courtly Love; Umění dvorské lásky; O lásce) Andreas Capellanus, ve francouzské verzi známý jako André le Chapelain je ve skutečnosti neznámý autor 12. století. Předpokládá se, že dílo vzniklo v letech 1186 a 1190, patrně na žádost Marie de Champagne, dcery Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské. V každém případě publikace vypovídá o sociálním systému a sexuálním životě u dvora Eleonory v Poitiers ve druhé polovině 12. století (Eleonora i Marie jsou v díle zmiňovány). Autor pracuje se specifiky své doby, když uvádí, že láska nemá místo mezi manželi, že láska je obvykle tajná a je obtížné ji získat. Jako taková pak inspiruje k velkým a hrdinským činům. První kniha obsahuje dialogy, v nichž muž žádá, aby byl přijat jako milenec ženy a vždycky si najde nějaký důvod k optimismu. Dialogům následují diskuse s kněžími, jeptiškami, prostitutkami i selkami. Další kniha se zabývá vznikem lásky a jak a proč láska končí (série 21 soudů lásky a 31 pravidel jako „Manželství není omluvou toho, aby člověk nemiloval;“ „Když se láska stane veřejnou, málokdy přetrvá;“ „Opravdový milenec je neustále posedlý myšlenkou na svoji milovanou“ apod.). Ve třetí knize se le Chapelain zabývá zřeknutím se lásky. Mezi zajímavá prohlášení André le Chapelaina patří např. to, že svést jeptišky je velice snadné, a ti kteří to dělají, jsou nechutná zvířata (což se netýká mnichů a kněží). Lásku rozděluje na 4 stádia: vzrušující naději; polibky; intimní objetí; opuštění celé své bytosti. Peyrakovy citáty Le Chapelaina v Angelice V románu Anne Golon je právě tato publikace oblíbeným zdrojem hraběte de Peyrac, který z něj cituje, když radí svým hostům, jak nejlépe si užít jeho Školu lásky. - Láska je aristokratická. Aby se člověk mohl věnovat lásce, nesmí mít materiální starosti. - Dámy dávají přednost skvělému společníkovi před vědcem, nuda je nepřítel lásky. - Není třeba dávat do protikladu lásku dvorskou a nevázanou, člověk musí milovat upřímně cele, duševně i tělesně, buďte zdatnými milenci pánové. - Nemíchejte dohromady lásku a manželství. - Spěchající muž a pasivní žena jsou neradostní milenci. Lhostejnost nemá daleko k hlouposti. Odvahu odmění rozkoš. - Milenec musí mít jen jednu milenku, milenka jen jednoho milence. Bavte se a rozejděte se, až se začnete unavovat. - Kdo nežárlí, nemůže milovat. Podezírání mé milenky zvyšuje vášeň mé lásky. Historie erotických pomůcek Kondom Užívaný za účelem kontracepce byl poprvé popsán v roce 1564 svým autorem Gabrielem Fallopio. Jednalo se o plátěný plášť máčený v chemikáliích, aby zůstal nepropustný a nechaný vyschnout. G. Fallopio ho vyzkoušel na 1100 jedincích – kteří se tak nenakazili „francouzskou nemocí“, když pozdní středověk zasáhla epidemie syfilis. Kroužek na penis Nejbizarnější kusy pocházely z Číny okolo roku 1200, kdy se vyráběly z kozích víček s řasami. Ohebná oční víčka se upevnila okolo erekce a tvrdé řasy měly zvýšit potěšení při souloži. Okolo roku 1600 získal moderní podobu a myslelo se i na stimulaci klitorisu. V 17. století již i Číňané používali jen speciálně upravenou kůži nebo slonovinu. Jednak tamějším mocným mužům, kteří museli dokázat obšťastnit více žen, pomáhaly udržet déle erekci, jednak byly díky ozdobným vyřezávaným kruhům zajímavé i pro zvýšení potěšení žen. Někdy hlavy draků zahrnovaly dlouhý jazyk, který se při styku tře o klitoris a opět zvyšuje potěšení ženy. Venušiny, Geishiny apod. kuličky První zmínky pocházejí z doby okolo roku 500, ale původ je nejasný, protože se objevují jak v Orientu, tak ve východních kulturách. V jiné formě se užívaly i pro potěšení při souloži. Původně se jednalo o jednoduché kuličky pro zvýšení potěšení muže. Menší vnitřní kulička naráží do vnější, některé úmyslně vydávaly zvonivý zvuk. Případně byly spárovány a užívány ženami k posílení svalů dna pánevního (ve smyslu dnešních Kegelových cvičení). Olivový olej jako lubrikant První zmínka o tomto využití olivového oleje pochází z doby 300 let před naším letopočtem. Původně se jej lidé snažili využívat i za účelem kontracepce. Z olivového oleje se připravovaly i speciální vonné oleje na vlasy, které se pak k využití jako lubrikačních olejů hodily ještě víc. Dildo Nejstarší z nich – z období 23 tisíc let před naším letopočtem archeologové nalezli v Německu. Už v Aristophanově protiválečné komedii Lysistrata se dočteme, že ženy používaly a dokonce sdílely takzvaná olisba, zatímco svým partnerům upíraly jakékoli potěšení ve snaze zastavit válku. Říká se, že když řečtí a římští muži odcházeli do války, dali svým manželkám takové olisbo, aby předešli jejich hysterii. Staří Řekové jim říkali olisbo, až okolo roku 1400 se v Itálii zavedlo označení dildo, ve smyslu vést k potěšení (z italského diletto) nebo ve smyslu doširoka rozevřít (z latinského dilatare). Obchodníci ve Středomoří je prodávali osamělým ženám v době okolo 500 let před naším letopočtem. V době okolo 300 let našeho letopočtu se objevila invence ve vytváření protetických přídavků ke ztopořenému penisu zhotovovaná ze dřeva, kůže, rohu, mědi, stříbra, slonoviny či zlata. Zmínky o těchto inovacích pocházejí z indického manuálu Kama Sutra. Vlivy křesťanství tuto tvorbu samozřejmě potlačily, ale v renesanci se utajeně vrátili do módy i v Evropě, kde je jejich autoři vylepšovali o povrch z kůže pro příjemnější použití a kombinovali je s olivovým olejem. V asijských kulturách se objevovaly v průběhu celých staletí a právě odsud pochází většina dochovaných historických kuriozit. Některé takovéto předměty ve tvaru mužského přirození byly z kovu, jiné ze dřeva potaženého kůží a častým materiálem byla slonovina, doplněná o erotické kresby (typická jsou např. vyobrazení ďábla, jak si čte rozevřenou knihu nad vystrčeným zadkem nahé ženy, na jiném zase tentýž podobný motiv jen s evropskými šaty a parukami). Jiné varianty byly na koncích zdobené vzácnými tyrkysy, malachity, korály, smaragdy nebo perlami. Objevovaly se i mechanické varianty ze stříbra, do kterých se dala nalít teplá voda. Některé národy používaly přírodní materiály jako tykve, banány aj., další vytvářely spíše tematické sošky. Např. malé okřídlené penisy u starých Římanů z okolí Heraklionu (křídla jako symbol rychlého oplodnění, tedy něco, co bylo záhodno uctívat); sošky z leštěného dřeva ze západoafrických zemí, hliněné sošky s geometrickými vzory z Mexika z doby dávno před naším letopočtem, penisy s dračími symboly a drahokamy z Číny. Zrcadla O jejich užívání ve smyslu erotických doplňků se mluví okolo roku 655 našeho letopočtu. Madame Wu Chao, choť čínského císaře Tai Tsunga, nechala umístit pláty odrazného skla okolo jejich postele. Když jiní dvořané označili zrcadla za špatné znamení, císař je nechal odstranit. Po smrti Tai Tsunga, jakmile madame Wu Chao zvýšila svoji kontrolu nad trůnem, nechala zrcadla znovu nainstalovat a užívala jich při zábavě se svými milenci. Vířivky Lázně byly populárním místem v průběhu celého 17. století a kompletní depilace byla u šlechticů standard, takže nebylo velkým překvapením, když evropské lázně okolo roku 1700 zavedly do svých koupacích bazénů systémy silných trysek. Ačkoli nebyly primárně vyvinuty za účelem genitálních masáží žen, mnohé klientky se je tak naučily rychle využívat. Dominance a submise Tyto motivy se objevují i v literatuře 17. století (např. erotické benefity bičování v L’academie des dames, ou les Sept entretiens galants d’Aloisia), ačkoli moderní forma stylu BDSM získává na největší popularitě okolo roku 1750. Nové evropské nevěstince se v té době specializují na různé formy trestů pro submisivní klienty. V roce 1791 vychází Justine markýze de Sade, která z tématu dominance a submise udělá velkou módu. Jeho kontroverzní psaní zpopularizovalo celé téma a spolu s tím přibývá řada dalších hraček jako jezdecké bičíky, biče, svorky na bradavky, pouta atd.). Když byla v roce 1844 objevena vulkanizace gumy, mohla se dál rozvíjet výroba dokonalejších kondomů a erotických hraček. Literatura: Capellanus, Andreas. The Art of Courtly Love. New York: Columbia University Press, 1960. The School of Venus ort he Ladies Delight Reduced into Rule sof Practice. 1680. Chorier, Nicolas. Aloisiæ Sigeæ Toletanæ Satyra Sotadica de arcanis Amoris et Veneris. Paris, 1885. Foucault, Michel. The History of Sexuality. Volume 1: An Introduction. London: Allen Lane. 1979. Pallavicino, Ferrante. The Whore’s Rhetoric. Edinburgh, 1683.

Historia de duobus amantibus (The Tale of Two Lovers; Příběh dvou milenců) Pochází z poloviny 15. století (první vydání v roce 1444). Román v dopisech plný erotických představ napsal Aeneas Sylvius Piccolomini, ovšem ještě před tím, než se z něj stal papež Pius II. Samozřejmě také slavní kardinálové století krále Slunce jako Mazarin, Richelieu či de Gondi de Retz byli těmi největšími hříšníky a ačkoli nezanechali explicitní erotická díla, je známa řada historek o jejich pletkách se slavnými dámami i kurtizánami. Tato kniha se stala bestselerem 15. století a první tištěné edice pak vyšly v Kolíně 1467 a 1470 u Ulricha Zela. Novela je zasazena do prostředí Sieny a soustředí se na milostný příběh vdané ženy Lucretie a Euraluse, jednoho z mužů, čekajícího na vévodu Rakouského. Protagonisté si nejsou jistí láskou toho druhého a vyměňují si dopisy. The Lord of Perfect Satisfaction (Vládce dokonalé spokojenosti; Ruyijun zhuan) Asijská erotická fikce z 16. století o čínské císařovně s exotickými vyobrazeními. Autorem je Xu Changling. Vývoj na Dálném východě se v mnohém podobal vývoji v Evrpě a v Orientu, ale vykazuje jistá drobná specifika. V Číně se např. těšila oblibě móda mnoha zrcadel v ložnicích a k tomu byli Asiaté velmi tvořiví ve výrobě erotických pomůcek. The Before Midnight Scholar (Předpůlnoční učenec; Rouputuan; Huiquanbao and Juehouchan; The Carnal Prayer Mat) Čtyřdílný čínský erotický román 17. století, napsaný v roce 1657 a publikovaný 1693. Když v roce 1705 vyšel poprvé v Japonsku, uvedli ho jako největší erotický román všech dob. Kniha proklamuje, že sex je zdravý, pokud je chápán jako lék, ale ne tehdy, když je chápán jako základní strava. Protagonista je mladý egoistický žák budhistického chrámu, který se chce oženit s nejkrásnější ženou na světě a mít sex s co nejvíce ženami, nechá si u kouzelníka zvětšit penis o kusy ze psa, poznává nevětsince, spí s vdanými ženami, přičemž manžel jedné z nich na oplátku nechá otěhotnět protagonistovu ženu a prodá ji do nevěstince, kde se naučí psát kaligrafie štětcem svíraným vagínou… Když se tam později setká se svým manželem, spáchá sebevraždu, ten si uřízne svůj velký penis a vrací se do budhistického chrámu. The Golden Lotus (Zlatý lotus; The Plum in the Golden Vase; Jin Ping Mei) Čínský román ze 17. století. První manuskripty pocházejí z roku 1596, nejznámější edice vychází z roku 1695, kde však bylo mnoho částí přepsáno. Překombinovaný příběh tří hlavních ženských hrdinek je plný vražd a sociální korupce světa mocného obchodníka s šesti manželkami a konkubínami. Zápletka zahrnuje smrt dalších manželů i předávkováním afrodisiaky a představuje 72 detailních erotických příběhů. De omnibus Veneris Schematibus (Šestnáct potěšení; I Modi; The Ways) Slavné dílo italské renesance se sérií vyobrazení sexuálních pozicí. Originál byl pravděpodobně zničen katolickou církví, jednotlivé kusy pozdějších vydání však přežily do současnosti. Druhé vydání doplňovaly sonety Pietra Aretina a explicitně popisovaly zobrazované erotické akty. Předpokládá se, že dochovaná vyobrazení Agostina Caracci byly kopií těch původních z prvního vydání. V původní verzi se o 16 vyobrazení sexuálních poloh postaral Marcantonio Raimondi a vydal je v roce 1524. Následně byl uvezněn na příkaz papeže Clementa VII. a všechny kopie a ilustrace byly zničeny. Podruhé byla kniha vydána v roce 1527 a díky sonetům se jednalo o první opravdovou erotickou příručku kompinující obraz a text. Tehdy se vžil anglický název Aretino's Postures. Historie se opakovala a církev spálila co nejvíce kopií (několik fragmentů je v British Museum). Raimondi při té příležitsoti unikl z vězení, ale je jisté, že alespoň jedna kopie přežila, protože následující vydání korespondují s těmi původními. Jistí nadšenci z Oxfordu se v 17. století pokusili o nové vydání, ale po děkanově zásahu proti rytinám přežily jen sonety. Vyobrazení sexuálních pozicí páruje slavné milence (Anthony a Kleopatra, Jupiter a Juno, Bacchus a Ariadne, Satyr a Nymfa, asijská princezna Angelika a saracénský rytíř Karla velikého Médor, Mars a Venuše, aj.) z historie či mytologie. Jsou zachyceni s jejich klasickými atributy a odkazují k nejznámějším mýtům či událostem. Autorská inovace odlišující kresby od tradičních antických zobrazování je však shledávána v detailech jako velké penisy, oholený ženský klín, moderní nábytek 16. století a pomůcky jako bič apod. První česká verze Božského Pietra Aretina Rozkošnické sonety vyšla v roce 1928. Ragionamenti (The School of Whoredom, The Ragionamenti: The lives of nuns, the lives of married women, the lives of courtesan; Škola smilstva: Život jepišek, život vdaných žen a život kurtizán) Vrcholné dílo Pietra l’Aretina (1492-1556), který bývá považován zakladatele moderní pornografické literatury. Proslavil se už tím, že napsal explicitní sonety k I Modi, později známé přímo jako Aretino’s Postures. Nakonec se usadil v hříšném městě Benátkách a papež Klement VII. jej učinil maltézkým rytířem. Toto dílo spadá do žánru děvkovských dialogů, tedy fikčních konverzací mezi sexuálně zkušenými a nezkušenými dívkami, které se v 17. století dostaly do módy a Aretino s nimi tedy předběhl dobu o celé jedno století. Protagonistka Nanna vychází z předpokladu, že by její dcera neměla zůstat lhostejná ke způsobům mužů a lásky. Vede naivní Pippu, říká jí o ženách: děvkách, maželkách v domácnostech a jeptiškách, které jsou v základu stejné a jak získat muže – diskrétně a s dobrými způsoby. Především však Pippu seznamuje s uměním kurtizán. La Retorica delle Puttane (The Whore’s Rhetoric; Rétorika děvky) Kniha z roku 1643. Žánr děvkovských dialogů, kdy stará, nemocná a chudá prostitutka poučuje nezkušenou dívku v patnácti kapitolách publikace De arte rhetorica. Největší provokativnost spočívá v tom, že Ferrante Pallavicino svůj dialogický spis pojal jako antijezuitské dílo, protože ve svém základě vycházel z manuálu pro jezuitské školství. Nakonec Pallavicino samozřejmě musel utéct z Benátek a ukrýt se v Bergamu. Tento skandál v Itálii propukl na konci první poloviny 17. století. Pod záminkou, aby se stal oficiálním historikem kardinála Richelieu jej vylákali do Francie, kde byl po 14 měsících vězení sťat v Avignonu. L’École des Filles (School of Venus; Lessons in Seduction; School for Girls; Škola dívek) Autor není znám, ale předpokládá se, že za tímto nejznámějším dílem 17. století (první vydání 1655), které reprezentuje libertinskou erotku stojí francouzsští autoři Michel Millot a Jean L'Ange. Jedná se o dialogický spis s mnoha vyobrazeními. Sexuálně zkušená žena vysvětluje nezkušené dívce všechno, co souvisí s uspokojením. V tomto případě se jedná o Frances, která instruuje svoji krásnu, nezkušenou sestřenici Katherine o milostném potěšení. Tento formát je prostředkem ke sdílení myšlenek o sexu, náboženství a sociálním řádu. Dívka se např. dozvídá „proč prst nepřináší stejné potěšení jako penis…(protože pak by ženy vládly kostelu i světu)“. Tematické zaměření na sexuální praxi je poměrně široké (užívání lubrikačních olejů, masturbace apod.), ale sousteřdí se především na styk mezi mužem a ženou. Jazyk je explicitní a neužívá žádné eufemismy. V roce 1680 ji přeložili a vydali Angličané (pod tituly jako The School of Venus, Lessons in Seduction, School for Girls). Administrátor britského námořnictva a člen parlamentu Samuel Pepys (1633-1703) ve svém slavném deníku uvádí, že při čtení měnoha pasáží této knihy masturboval. Venus in the Cloister or The Nun in her Smock (Vénus dans le cloître, ou la Religieuse en chemise; Venuše v klášteře) Erotická fikce vydaná pod pseudonymem Abbé du Prat. Jedná se o dialog dvou jeptišek: šestnáctileté sestry Agnès a devatenáctileté sestry Angélique, kdy starší a zkušenější poučuje tu mladší. První vydání z roku 1683 mělo jen 3 dialogy, až se nakonec v roce 1719 rozrostlo na 6 dialogů. Dialog dle očekávání začíná ve chvíli, kdy Angélique přistihle Agnes ve své cele při masturbaci a ta je v rozpacích, zatímco starší jeptišku to nepřekvapí a svádí tu mladší, která ve své situaci jen těžko protestuje. Angélique mění celý její náboženský a filosofický pohled a zakomponovává do toho místního jezuitu. Agnes dlouho protestuje, až nakonec přijme touhy svého těla. Dílo pracuje s paralelou sexuální rozkoše coby protestem proti represivní kontrole. Anglické vydání z roku 1683 je překladem původních děvkovských dialogů dd Jean Barrina Vénus dans le cloître (1683). Dílo Les Délices du cloître, ou la Religieuse éclairée (Potěšení z kláštera neboli osvícené náboženství) je často spokojováno nebo zaměňováno s Vénus dans le cloître, ou la Religieuse en chemise. V Les Délices du cloître vystupují 4 další postavy. L’academie des dames, ou les Sept entretiens galants d’Aloisia (Aloisiae Sigaeae, Toletanae, Satyra sotadica de arcanis Amoris et Veneris; The School of Women, or The Seven Flirtatious Encounters of Aloisia; Škola dam aneb sedm galantních setkání s Aloisií) Dílo Nicolase Choriera (1612-1692), francouzského advokáta a spisovatele a další z děl žánru děvkovských dialogů. Tato publikace vyšla pod ohromným množstvím názvů ve francouzštině i v angličtině (Satyra Sotadica; A Dialogue Between a Married Lady and a Maid, 1740; The Dialogues of Luisa Sigea, 1890 aj.). Na začátku 18. století, tedy na konci vlády krále Slunce, mnohá vydání kolovala po libertinských kruzích a šířily se i zvěsti, že původní autorkou je lisabonská dvorní dáma a básnířka a překladatelem do latiny zase Holanďan Meursius. Dialogický spis se zaměřuje na šestadvacetiletou italskou ženu jménem Tullia, manželku Calliase, která je pověřena sexuálním zasvěcením své mladé sestřenice Ottavie. Uvádí ji slovy: „Tvoje matka mě požádala, abych ti vyjevila největší tajemství lože nevěsty a naučila tě, jak se máš chovat se svým manželem a dotýkat se těch malých věcí, které tak silně rozpálí mužskou vášeň. Abych tě mohla učit svobodným jazykem, tuhle noc strávíme v mé posteli, která bude z nejměkčí Venušiny krajky.“ Praktické instrukce doplňuje např. doporučeními využívat erotické a spirituální benefity šlehání, které je tak oblíbené mezi členy řeholí. « zpět na Životní styl, kultura a umění 17. století