Z doslovu českého vydání Pitavalových Slavných kriminálních případů:
Dávno předtím, než pražský reportér E. E. Kisch dal své sbírce kriminalistických reportáží titul "Pražský Pitaval", stalo se jméno Pitaval pojmem a na jeho nositele, pana Francoise Gayota de Pitaval, po němž byl tento druh literatury pojmenován, se téměř zapomnělo. Od konce 18. století byly jeho jménem označovány sbírky senzačních, zajímavých a hlavně pravdivých případů z policejní a soudní praxe. To je příčinou, že dnes, kdy od vydání jeho hlavního díla uplynulo více než 200 let, je velmi nesnadné opatřit si spolehlivé údaje o jeho osobě a životě. Naštěstí vkládal do svých literárních prací poměrně často zmínky o svém životě a ty jsou nyní nejspolehlivějším pramenem pro toho, kdo se pokouší načrtnout jeho životopis. Vše, co v tom směru bylo napsáno později, a zejména i ve velkých francouzských a německých encyklopediích, je značně nepřesné a je kupodivu, že autoři těchto článků se raději přidržovali nespolehlivých a mnohdy i zlovolných tvrzení jeho kritiků než jeho vlastních údajů.
Počínaje rokem 1734 začal vydávat dílo, na které se patrně dlouho připravoval a k němuž po léta pečlivě sbíral materiál. (...) Po 10 let pak vydával každoročně a s naprostou pravidelností dva svazky. Celý soubor obsáhl 20 dílů o více než 6 000 stránek a bylo v něm vypsáno, posouzeno a vyloženo více než 100 soudních případů.
Již první dva svazky byly přijaty s neobyčejným zájmem a staly se skutečnou senzací, takže musely být v následujících letech znovu a znovu vydávány. Čtenáři je uvítali nadšeně, zato oficiální kritika je posuzovala od prvé chvíle velice nemilostivě. Je příznačné, že právě nejprudší nepřátelé a odpůrci Voltaira se postavili i proti dílu Pitavalovu. (...) Nechyběli ani kritici z řad advokacie a vysoké soudní byrokracie. Všeobecně vytýkali Pitavalovi, že seznamuje veřejnost se zákulisím francouzských soudů, že zbavuje soudce i advokáty jejich vážnosti a důstojnosti, že profanuje právnickou vědu. "Moudrý člověk nemá usilovat o to, aby se mu rozumělo, nýbrž má budit obdiv jako někdo, kdo má ve své moci poklad zázračné učenosti" byla zásada, kterou hájili uražení hodnostáři.
Pitavala se kritická bouře, kterou svým dílem vyvolal, nedotkla. Je až kupodivu, jak temperamentně, bojovně, povýšeně a vtipně odráží více než šedesátiletý autor každoročně znovu malicherné útoky kritiků. Od prvého dílu své sbírky proklamuje, že mu jde o popularizaci právní vědy. (...) Jen na jednu výtku je citlivý a proti ní se brání temperamentně, obšírně a důkladně: nechce být pokládán za pouhého kompilátora, za člověka, který jen otiskuje materiál jinde sebraný a jehož jedinou zásluhou je přetiskování prací jiných lidí. (...) Pitaval sám se brání (...) poukazem na to, že souvislé líčení každého případu je vždy jeho dílem a od něho že pocházejí i všechny úvahy, jimiž jej osvětluje, právnické rozbory a morální zhodnocení procesu i jednání na něm zúčastněných osob.
Pro nás je důležité, že bylo jistě nespravedlivé a nerozumné obvinit z nepůvodnosti autora, který se stal původcem nového literárního žánru - kriminálního příběhu - a byl jedním z prvních uvědomělých popularizátorů a bystrým, pronikavým společenským kritikem.
Pitavalova sbírka slavných kriminálních případů není zdaleka románem, ale není také pouhým výtahem ze soudních spisů. Je to první pokus urovnat a souvisle vyprávět skutečnosti čerpané z protokolů a rozsudků, oceňovat je a hodnotit, a také se zamýšlet nad vlivy, jež na soudní řízení působily, nad činností soudů samotných, ale také nad lidmi, kteří se ocitli před soudy, a nad souhrou vlivů a mocností, jež je tam přivedly. (...) Bez jakýchkoli zábran a beze všeho ostychu odhaluje v případech, které přináší, soustavně a nepokrytě hříchy své vlastní společnosti a třídy, francouzské šlechty. (...) Pitaval podrobně a neúprosně přináší vše, co vyčetl ze soudních protokolů, obžalob i obhajob, a zejména důkladně seznamu čtenáře i s tím, co o věci soudila celá veřejnost, jak se na ni dívali francouzští občané, od nejnižších po ministry a krále.
(...) Zemřel po vydání dvacátého svazku ve věku 70 let roku 1743. Ihned po jeho smrti se jeho díla ujali skuteční kompilátoři - zpracovatelé, zlepšovatelé a doplňovatelé. V neustále se opakujících vydáních vycházelo jeho dílo stále rozšířenější, až dosáhlo 36 svazků.
Je pochopitelné, že po Francii se setkalo jeho dílo s největším ohlasem v Německu, rozdrobeném na desítky drobných feudálních států. Již v roce 1747 zde vyšel první německý překlad, který byl opětovně vydáván, a v letech 1782-1792 se ujal redakce a pořádání nového překladu sám tehdy již slavný Friedrich Schiller, který k tomuto vydání napsal i předmluvu. Vydání Pitavalových příběhů bylo zcela v duchu revolučních myšlenek Schillerova mládí, kdy s prudkým patosem svého rozhořčení odsoudil vrchnostenskou justici své doby, jež nedovedla a nechtěla hájit spravedlnost a právo. (...) Literatura musela zasáhnout tam, kde selhala justice. To byl důvod Schillerova zájmu o kriminalistickou literaturu, neboť umění se má ujmout "obětí zákonů" a přispět k tomu, aby se "rozplynula mlha barbarství".
Dílo, které dovedlo odolat času a jež je stále znovu vydáváno až do přítomné doby, nezůstalo bez vlivu na literární tvorbu a byli to hlavně romantici, kteří jím byli okouzleni. Ve Francii to byl zejména Alexandr Dumas, který z něho převzal do svých historických románů mnoho podrobností a epizod, a totéž platí i o románech Victora Huga, který učinil Marion de Lorme hrdinkou svého dramatu. Romantik Alfred de Vigny čerpal z Pitavala látku pro svůj slavný román o tragickém osudu Cinq-Marse. V Německu to byl zvláště E. T. A. Hoffmann, který z něj převzal látku pro slavnou povídku "Slečna de Scudery". V Anglii se Pitavalovo dílo stalo vzorem dodnes vydávané knihovny kriminálních případů, jež jsou zpracovány podle Pitavalova vzoru.
V Německu byl jeho vliv tak značný, že se nespokojili jeho překládáním. Pitavalovo jméno se tu stalo pojmem - a tak vychází v 1. polovině 19. století "Nový Pitaval", obsahující po jeho způsobu zpracované kriminální případy německé, pak na počátku 20. století v Lipsku "Pitaval současné doby" a vyšel tu dokonce i trojdílný "Saský Pitaval". Po druhé světové válce, roku 1953, vyšel v NDR "Pitaval výmarské republiky".
Vždy to byla díla, jež po vzoru starého Pitavala uveřejňovala společensky závažné kriminální případy s úmyslem kriticky zachytit dobu, v níž došlo ke spáchání činů, a popřípadě i s tendencí kritizovat soudní řízení.
"Pražský Pitaval" Egona Erwina Kische se jediný vyrovnal slávou dílu starého francouzského autora a politickou a společenskou závažností je snad i předčil.
V českých zemích nebyl Pitaval autorem neznámým. Jeho dílo nebo alespoň jednotlivé jeho svazky ve francouzském nebo německém vydání nacházíme v četných veřejných i bývalých klášterních a zámeckých knihovnách. Svědčí o tom, že byl hojně čten těmi, kdo tyto jazyky ovládali.
Český překlad Pitavala však dosud nevyšel - toto vydání je tedy prvním českým výborem z jeho díla. Text nebyl zásadně měněn, byly ponechány i ty Pitavalovy úvahy, jež vyplývají z jeho náboženského přesvědčení, neboť jsou pro jeho osobu i dobu charakteristické a jeho názory sdíleli i jeho nejvýznamnější současníci. Jen na několika místech, kde se svou obšírností stávaly nezajímavými, byly zkráceny tak, aby rozebírání problematiky, dnešnímu čtenáři již příliš cizí, nezdržovalo spád vyprávění. Byly ponechány i různé charakteristické exkurzy Pitavalovy, anekdoty, jež měl tak rád, hojná odbočení do dějin, přírodních věd a zejména i do teologie, neboť i ty přispívají k lepšímu poznání autora a jeho doby.
Dr. Antonín Rausch, 1966