Podvedený markýz de Montespan

Slavný nápad, inspirovaný podvedeným manželem milenky Františka I. krásné La Belle Ferronière, pojal markýz de Montespan. Hodlal se v nevěstincích nakazit venušinou chorobou a pak skrze svoji ženu nakazit i krále...

Svědkem všeho byla Mme de Montausier, scénu též popsali Saint-Simon (vydáno 1829), Mlle de Montpensier (vydáno 1824 – 1825), Voltaire (1751), de Decker (2001) a Anne Golon (1959).

Saint-Simon, Louis de Rouvroy. Mémoires de Saint-Simon, 1976 [1829]. Montpensier, Anne-Marie-Louise d´Orléans. Mémoires. Paris: Foucault, 1824 – 1825. Voltaire. Siécle de Louis XIV. Paris: G. Charpentier et Co., 1855 [1751] In Decker, Michel, de. Madame de Montespan. Ostrava: Domino, 2001, s. 58 - 59. (...) lze-li věřit dobovým kronikám, začal osnovat pomstu přímo v machiavelistickém duchu. Podobně se prý kdysi zachoval vůči Františku I. i podvedený manžel krásky zvané La Belle Ferronière: Ten pojal úmysl dát se „zkazit“ Venušinou nemocí a tu pak přenést na svou ženu, aby se tak přirozenou cestou nakazil i její milenec – král. Podle svého vzoru začal markýz de Montespan pravidelně navštěvovat nevěstince a obcovat s lehkými ženštinami. Pak už mu jen zbývalo pomilovat se se svou chotí. Aby se k ní vůbec odstal, musel přelstít strážce a násilím otevřít dveře jejího pokoje. To se mu skutečně podařilo. Lokaje zahnal holí a jako bůh pomsty stanul před zděšenou manželkou a madame de Montausier. „Jakmile jej markýza spatřila, začala hlasitě křičet a hledala ochranu v náručí své přítelkyně. Její manžel ji však dohonil a odehrála se strašlivá scéna.“ Markýz nešetřil vůči své ženě nadávkami a těmi nejhrubšími a nejvulgárnějšími urážkami. Také madame de Montausier, v jejíž přítomnosti se vše odehrávalo, zahrnul krutými výčitkami. To vše mu nestačilo. Avšak ve chvíli, kdy už chtěl svou choť uchopit a vykonat to, co si předsevzal, začaly obě dámy tak pronikavě křičet, že se jim podařilo přivolat lokaje.

Golon, Anne. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000 [1959], s. 251 Paní de Montespan neztrácela čas nějakým zdravením. Její obvyklá zář jakoby pohasla. Navíc vypadala vyděšeně. „Zdá se, že se po mně shání manžel. Přišla jsem se k vám schovat.“ No tak, neztrácejte odvahu, chudinko malá,“ chlácholila ji paní de Montausier. „Začínáte tím být skoro posedlá...“ „Já už ani nespím,“ sténala Athénais a vrhla se na pohovku. „Nevím, kam až je schopen jednoho dne zajít.“ „Uklidněte se, je horko a vy jste z toho nervózní. Nechám přinést občerstvení. Hned se budete cítit líp.“ Paní de Montespan vzdychla a požádala o trochu ovocné šťávy. Ale byla stále napjatá. „Neslyšíte nic?“ všechny čtyři ženy ztichly a napjaly uši. „Ano, to je bezpochyby náš Pardaillan,“ řekla Angelika, zatímco chodbou zněly fanfáry jeho zvučného hlasu. „Proboha vás prosím, zavřete dveře,“ vykřikla Athénais. Jenže paní de Montausier už to nestihla. Pan de Montespan prudce rozrazil dveře, odstrčil černouška, stojícího mu v cestě, vřítil se dovnitř a vrhl se ke své ženě. „Tady je ta děvka! Nemyslete si, že mi utečete! Nechával jsem vás v klidu z osobních důvodů. Teď však nadešel čas pomsty!“ „Pane de Montespan, myslím, že zapomínáte na dobré vychování,“ přerušila ho důstojně paní de Montausier. „Vy mlčte, musím si něco vyřídit s ní a s králem,“ okřikl ji hrubě. Paní de Montausier se chytila za srdce. Athénais ale uměla čelit nepříteli. „Jak se opovažujete pronést slovo král a nečervenat se hanbou, vy drzoune?“ „Tak... to já se mám stydět?“ „Samozřejmě, král k vám byl vždycky velkorysý. Nezaslouží si, aby se o něj otíral takový ničema, jako jste vy.“ „Tak já vám řeknu, co si zaslouží, abyste ho nakazila syfilidou!“ „Syfilidou? Ale já ji přece nemám,“ vykřikla uraženě Athnais. „Budete ji mít,“ zařval s hrůzostrašně se ušklíbl. „Já ji totiž mám a přenechám vám ji, jak je mezi dobrými manžely zvykem.“ „Pomoc! On se zbláznil,“ vrhla se Athénais zděšeně na pohovku. Manžel skočil za ní. Paní de Montausier hrůzou napůl omdlela a skácela se do křesla. Služebnictvo se tlačilo u dveří. Angelika visela markýzovi na paži a snažila se ho zadržet a přivést k rozumu. „Pusťte mě,“ řval, „ta děvka za to musí zaplatit!“ (...) Mezi tím, co by mohlo být a co je, leží celý svět. A já nejsem schopen snášet to, co se právě odehrává mezi králem a mou ženou. Pusťte mě, říkám vám. Nevyrazil jsem za tou syfilis až do Údolí lásky proto, aby mi k ničemu nebyla... Ach ta ničemnice!“

« zpět na Angélique v dějinách