Zajímavosti o filmu, hercích a historky z natáčení

Věkové rozdíly

Herec Robert Hossein (30. 12. 1927) je ve skutečnosti o 12 let starší než Michèle Mercier (1. 1. 1939), tedy je mezi nimi skoro tentýž věkový rozdíl jako mezi Joffreyem a Angelikou – 13 let. Oba herci jsou tedy znamením kozorohové, zatímco Angelika byla střelec. V první knize je Angelice 17 a hraběti de Peyrac 30 let. Při natáčení prvního filmu však bylo Michèle Mercier 25 a Robertovi Hosseinovi 37 let.

Do práce na kole...

Gérard Depardieu jezdí jedině na motorce, Robert Hossein na kole. Na premiéru tak naštěstí nepřijel. Premiéra Angeliky markýzy andělů se konala v prosinci 1964 v kabaretu Moulin Rouge na Montmartru.

„Má tři tisíce let a jsou jí tři dny...“.

První klapkou natáčení byla scéna s antickou sochou, v níž de Peyrac říká „Má tři tisíce let a jsou jí tři dny...“. Tuto frázi „Elle a trois mille ans, elle a trois jours“, ve scéně, která nemá nic společného s románovou předlohou, napsal režisér Roger Vadim.

Skuteční přátelé

Jaques Toja, který hrál ve filmu Ludvíka XIV., byl ve skutečnosti dobrým přítelem Michèle Mercier a často jí pomáhal opakovat roli.

Ekonomická stránka

První díl Angélique, marquise des Anges a druhý díl Merveilleuse Angélique se z ekonomických důvodů natáčely současně, měly společné dekorace a herci byli k dispozici právě na jaro 1964. Čtvrtý díl Indomptable Angélique a pátý díl Angélique et le Sultan byly opět natáčeny současně. Oba si také zvolili za předlohu jeden a tentýž díl románu - Nezkrotná Angelika. Producenti se zkrátka rozhodli rozpůlit čtyřhodinový film. V roce 1967 se původně jmenovaly filmy Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán jako Angélique et le Sultan (Angelika a sultán) a Angélique et la monnaie du diable (Angelika a ďáblovy peníze).

Natáčení s candijskými kočkami

Při natáčení scény s candijskými kočkami se všechno obešlo bez újmy na zdraví, dokud se jen natáčela živá zvířata okolo jejích nohou. Potom se ale natáčela scéna, v níž asistenti házeli slámou vycpané kočky na Michèle. Aby se zvířata zachytila za kostým, byly falešné kočky zavěšovány rybářskými háčky. Na konci scény tak byla herečka samý škrábanec. Právě na tento kostým se měly přichytit pomocí rybářských háčků vycpané kočky.

Původní poslední scéna

Existuje několik neznámých scén a z nich jen jedna známá fotka, kde na lodi vidíme Peyraka z profilu a Angeliku, jak drží dalekohled v ruce. „Zachráněná na Sahaře, u konce sil, se dostanu k Rescatorovi. Na jeho lodi snů doplujeme na ostrov. Hosssein a já, neuvěřitelně šťastní a zatímco jsme nahoře na lodi, manžel mi podá dalekohled a zvolá: „Mám pro tebe překvapení.“ Strašné, báječné překvapení! Jak se blížíme ke břehu, rozeznávám stále jasněji své dva syny, kteří ilegálně opustili Francii a je jim teď sedm a osm let. Můj osud se uklidňuje: nacházím svého Peyraka a naše děti, dostanu kompenzaci za svoji bitvu se životem, za naše rozdělení a dramata. Abych už mohla objímat své chlapce, vstoupím na člun a zatímco mi i oni přicházejí naproti, překonávám na člunu zapletena do vln, těch pár stovek metrů, jenž nás dělí. Náhle se dám do zděšeného křiku, protože jsem spadla do pasti. Královský policista Desgrez byl na stopě mých dětí a celou dobu byl schovaný za skálou. Se skupinou najatých vojáků podle obklíčí neozbrojeného Hosseina. Unesou mě, sváží mi zápěstí a zacpou ústa, zatímco Rescator se vrátí na širé moře s našimi dětmi na palubě. Myslím, že tento konec, který se mi zdá dojemný a nečekaný, by zvýšil motiv a přidal nové napětí.“ (Mercier, M. Angéliquement vôtre. Paris: Delerins, 1996.)

Casting na Angeliku

Michèle Mercier, toho času hvězda především v Itálii byla spíš donucená zúčastnit se castingu na roli Angeliky. Nejprve klidně vyčkávala, ale pak ztratila trpělivost, a když ji požádali, aby předvedla vztek, předvedla skutečný výbuch hněvu. Netušila, že díky tomu se zbavila všech konkurentek a roli dostala. V případě volby Roberta Hosseina byla situace snazší. Producent Francis Cosne, který jej znal z předchozí spolupráce na Odpočinku válečníka (Le répos du guerrier; Roger Vadim, 1962) jej chtěl do té role za každou cenu získat.

Černovlasá jižanka v roli blond Poitouanky

Michèle Mercier si pro roli Angeliky musela odbarvit své černé vlasy. Samotné zkoušky se natočily s jedinou parukou. Ačkoli Michèle Mercier hraje blond Poitouanku se zelenýma očima, sama je typickou černovlasou a tmavookou jižankou z Nice.

Co mají autorka, Robert Hossein a Joffrey de Peyrac společné?

Autorka předlohy Anne Golon byla při stvoření typického Gaskoňce Joffreye de Peyrac inspirována svým původem ruským manželem Goloubinoffem, který se narodil v Persii a náhoda tomu chtěla, že prvním hercem, který Peyraka ztvárnil se stal původem ruský herec Hosseinoff, jehož otec se narodil též v Persii. Matka Anne Golon byla klavíristkou, stejně jako matka Roberta Hosseina.

Jeptiška nebo maskérka?

Jeptišku v klášteře Poitiers, na níž Angelika vyplázne jazyk, si zahrála maskérka Maguy Vernadet, s níž se Michèle Mercier během natáčení velmi spřátelila.

Nahá scéna s koupelí... a šmíráky

• Michèle Mercier měla dodatek ke smlouvě, který uváděl, že se nikdy neobjeví nahá. Aby měla jistotu při rámování, měla na sobě stydlivá herečka kola z červené náplasti a kousek plastu, které taky uviděli ti chytráci (Robert Hossein a Serge Marquand), kteří se schovali za záclony, aby spatřili nahou Michèle při scéně koupání na zámku v Toulouse.

Milostné historky

Oficiálně z natáčení neexistuje žádná milostná historka mezi Michèle Mercier a Robertem Hosseinem. Nicméně Michèle uvádí, že v roce 1960 se ji Hossein snažil svádět a vášnivě se líbali, ale dodává, že ona tehdy byla vdaná a věrná stejně jako později během natáčení Angeliky.

Scéna s Jean-Louisem Trintignantem

Jean-Louis Trintignant byl velká hvězda francouzského filmu, když dostal epizodní roli básníka Špíny v Báječné Angelice. „Natáčeli jsme naši milostnou scénu v nenucené póze. Nezapomeňme ale, že natáčíme film, a že prioritou je vše nainstalovat zcela fotogenicky. Měla jsem dřevěnou kostku pod hlavou, abych ji měla podepřenou a mohla zachytit světlo. Poleno pod hrudníkem to mělo zlepšit. Jean-Louis se ztuha opíral, předstírajíc zručnost. Zkroucení, rozdrcení, jsme trpěli v hrozné křeči. Nejprve se básník natáhne na mě, aby mě objal. Já jej radostně obejmu rukama, otočíme se na bok, opojeni vášní a nakonec skončím proti němu. Tam začaly nepříjemnosti. Několik lamp se pokazilo a bylo je třeba vyměnit. Na scéně, která vydá na pár okamžiků, jsme pracovali přes hodinu. Čas utíkal, otáčeli jsme se, objímali jsme se tak, abychom skončili jeden proti druhému v lascivních pózách, které roznítí mé pavučinové domácí negližé.“ (...) „Jean-Louis, hrozně zmatený, dívající se někam jinam a ochromený úsilím ukončit svůj zmatek, zcela vážně a sklíčeně požádal režiséra o pár okamžiků, než znovu předvede scénu. Musel mu vysvětlit, že v této nepohodlné pozici dostal křeč do nohy.“ (Mercier, M. Angéliquement vôtre. Paris: Delerins, 1996.)