Angelika (1964 - 1968): Pojetí filmu

Angelika, markýza andělů (1964) – Báječná Angelika (1965) – Angelika a král (1966) – Nezkrotná Angelika (1967) – Angelika a sultán (1968)

Filmy zručného řemeslníka Bernarda Borderie, který se již dříve pocvičil na Třech mušketýrech (1961) nebo Rytíři Pardaillanovi (1962), patří k tomu nejlepšímu z žánrových filmů šedesátých let. Jejich celosvětová obliba však také obrovskou měrou přispěla k jistému znevážení díla Anne Golon. Smlouva na první z filmů byla podepsána s producentem Francisem Cosnem koncem roku 1962 a o dva roky později natočil nikterak zajímavý, ale vcelku osvědčený žánrový režisér Bernard Borderie film Angelika, markýza andělů volně inspirovaný prvním dílem jednoho z nejúspěšnějších francouzských románů. Původně měla být do hlavní role obsazena některá z největších hvězd své doby: Catherine Deneuve, Jane Fonda nebo Brigitte Bardot, která je i ve skutečnosti nadšenou čtenářkou Angeličiných osudů. Během legendárního konkurzu, kde rozčílená Mercier údajně předvedla skutečný výbuch hněvu, však bylo rozhodnuto pro hvězdičku mnohem menších rozměrů. Ukázalo se, že Michèle Mercier byla ve své roli výjimečná. Možná právě proto, že jí byla filmová Angelika upravena na tělo a odpovídala jejím dosavadním filmovým zkušenostem s rolemi lehkých žen (viz Střílejte na pianistu, 1960, Tři tváře strachu, 1963, La Pupa, 1963, Le Tonnerre de dieu, 1965, La seconde verité, 1966, Nejstarší řemeslo na světě, 1967). Kromě toho Michèle Mercier nikdy nebyla z tuctových blondýnek. Všechny své postavy poznamenávala svou přirozenou a naprosto samozřejmou povýšeností a tím je posouvala mnohem výš. Díky tomu dvacetiletá Michèle dostávala role osudových žen a vdov, které by jinak byly určeny postarším odměřeným dámám. Herečka pak v podstatě hrála samu sebe a taková Angelika se jí až příliš podobala. Co je pak Michèle platné křičet, že není Angelika a autorce románu, že Mercierové Angelika není „skutečná“? Ať chceme či ne, od okamžiku, kdy jako první spatříme Borderieho film, stane se pro nás tvář Michèle Mercier jakousi tváří Angeliky. Snad jen ti, kdo nikdy neviděli žádný z filmů o Angelice, nejsou postiženi tím vtíravým obrazem trochu blond, trochu zrzavé hraběnky ze 17. století s černými očními linkami, jaké se nosily v šedesátých letech.

Scénář se sice hned na počátku odtrhnul od své předlohy a směřoval k využití povrchního schématu komerčně úspěšných filmů (nejen) šedesátých let, obsahujících nezbytnou dávku napětí, řadu akčních scén, násilí a samozřejmě erotiku, nicméně díky zvolené předloze byl stále velice silný a určitým způsobem neobvyklý. Velice nápomocná byla také hudba Michela Magne a poutavé exteriéry, které se však rozhodně nedržely reálií. Striktně nahlíženo, literární a následně filmová díla mají společná jen jména (nikoli osobnosti) hlavních postav a zápletku prvního plánu. Mercierové Angelika je nekonečně vzdálená od knižní hrdinky duchovní podstaty, svobodné ženy milující přírodu a prožívající hluboké city. Dalo by se říct, že nárys populární filmové hrdinky klesl v nízkou, povrchní a lascivní koketu, která si pohrává s muži, ale nic ji skutečně nezasáhne. Vždyť filmová Angelika se stala dokonce vražedkyní (Angelika a král; Angélique et le Roy, Bernard Borderie, 1966). Tato koncepce Angeliky však byla variací na sexuální symbol, nedávno ustanovený ve fenoménu Brigitte Bardot a byla zcela v souladu se sociokulturně revolučními šedesátými lety. Také proto zůstává filmová Angelika svého druhu legendou, pro jejíž docenění je třeba nepřiřazovat ji k historickému filmu, ale vychutnat metaforu k modelu „nové ženy“ a velkou symboličnost. Není to typická historicko-dobrodružná romance, nýbrž jeden z kulturních projevů šedesátých let, kde je neusmívající se, ale přitom stále žensky působící hrdinka ztělesněním nové epochy, ztělesněním ženy, v níž se pojí schopnosti s naivitou, falešná zvrácenost, krutost a sobectví dítěte. Tvůrci se také zaměřili na množství scén, které působí silně eroticky právě proto, že jsou pouze naznačované a vyžadují na divákovi fantazii. Koho by před rokem 1964, kdy se na plátnech kin objevila tato koncepce Angeliky poprvé, napadlo pojmenovat tak kosmetický salón, postel nebo kolekci spodního prádla? Jméno Angélique, nebo také Angelika či Anděla, bylo do té doby málo užívané, a to ještě tak v prostředí ženských klášterů. Filmová Angelika se stala kultovním titulem. Film a román zůstávají dvěma srovnatelně úspěšnými fenomény, současně však také světy maximálně rozdílnými, jak už to v případě adaptací někdy bývá.