Château de Maisons/Maisons-Laffitte

Nejzachovalejší dílo Françoise Mansarta (1598-1666) leží kousek severozápadně za centrem Paříže, v blízkosti zámku Saint-Germain-en-Laye.

Majitelé Maisons napříč staletími Nejenže se tato moderní stavba stala předobrazem architektonického díla Vaux-le-Vicomte, ale stejně jako dnes slavnější a zářivější Vaux, také toto sídlo bylo postaveno na objednávku jistého Surintendanta královských financí z roku 1651 a Presidenta Parlamentu Paříže René de Longueila. Ministr si přál, aby se zde mohl zastavovat Ludvík XIV., vracející se z lovu v lesích Saint Germain. Jméno Château de Maisons se pojí nejen se svými slavnými majiteli, ale také s hosty, mezi něž patřili nejen králové, princové, císaři či maršálové, ale také spisovatelé a myslitelé jako Voltaire, Jean Jacques Blondel, Madame de Staël či Benjamin Constant. René de Longueil brzy ovdověl (1636), ale jeho šestadvacetiletá žena mu zanechala čtyři děti (v době sňatku jí bylo 13 let) a na oplátku zámek dodnes nese množství vzpomínek na svoji první paní, která se jej ani nedožila - Madeleine Boulenc de Crévecoeur je v celém zámku přítomna skrze monogramy M R (Marie a René). Zámek Longueil nechal postavit až po otcově smrti, aby se stal novým sídlem jeho rodu. Sotva dokončený zámek v celé své kráse představil králi Ludvíku XIV., jeho bratrovi Philippovi d´Anjou a jejich matce královně Anně v dubnu 1651 prostřednictvím okázalé slavnosti. Mazarin a královská rodina pochopitelně interpretují nejluxusnější stavbu v Ile-de-France jinak. 5. září 1651 je Longueil zbaven hodnosti Surintendanta, v roce 1653 guvernérství nad Versailles a Saint Germain. Celých pět let se držel mimo dvůr, ale v roce 1656 se k němu králova přízeň vrátila: dobře provdá svoji dceru, sám je jmenován markýzem a kapitánem lovu v Maisons a Mesnil. Příští králova návštěva panství Maisons se uskutečnila v roce 1672, v době kdy Ludvíkovi zemřel druhý syn vévoda d´Anjou. Strávil zde několik dní. Po Longueilově smrti (1677) zůstává zámek v majetku jeho následníků, mezi nimi jeho vnuka Jean-Reného Longueila, prezidenta Akademie věd. Jeho hosty na zámku byli přátelé z řad osvícenských myslitelů jako např. Voltaire, který zde prodělal i neštovice. K další voltairovským historkám patří požár, který propukl ve filosofově pokoji chvíli poté, co jej opustil. Ani ten však nezničil přátelství mezi ním a Jean-Reném Longueilem. Bohužel Jean-René o pár let později, v jednatřiceti, podlehl témže neštovicím a jeho tehdy půlroční syn zemřel při nešťastném pádu o rok později. Panství Maisons připadlo Marii Renée de Belleforière, markýze de Soyécourt a po její brzké smrti jejímu vnukovi Louis Armandovi, markýzi de Soyécourt. Zámek pro něj představoval jen zátěž a zbankrotoval. Ludvík XV. jej chtěl v roce 1647 koupit pro Madame de Pompadour, ale nakonec z koupě sešlo bez vysvětlení. Podruhé sem král zavítal v doprovodu Madame du Barry v roce 1670 a zámek začali přestavovat ve stylu 18. století. Dalším majitelem byl bratr krále Ludvíka XVI. hrabě d´Artois (od 1777), který hledal něco vhodného nedaleko Saint Germain. Po jeho rekonstrukcích zůstala např. jídelna nazývaná salle à manger du Comte d'Artois v neoklasicistním stylu. Práce nikdy nebyly dokončeny, mj. také proto/přesto, že král svého bratra v předvečer revolučních běsnění stačil poslat do exilu Maisons ve víru revoluce a jí následujících událostí V roce 1792 je panství Maisons zkonfiskováno jako majetek národa. O rok později byl kompletně vystěhován a všechen nábytek i obrazy prodány v dražbě. O dalších pár let zámek zažil rozhodnutí strhnout nádherné vstupní brány, které jsou dodnes k vidění v Louvru. Další státní rozhodnutí bylo zámek prodat. Od roku 1779 se majitelem stává bohatý Lanchère, který využívá jen stáje pro chov koní. Zámek prodal ambicióznímu maršálovi Lannes, jednomu z Napoleonových přátel, který se v roce 1804 vracel po mnoha vítězných taženích do Francie. Ačkoli vlastnil několik staveb ve městě, vyhovovalo mu učinit z Maisons polovenkovské sídlo pro svoji druhou ženu Louisu (jakožto moderní občan byl rozvedený) a jejich pět dětí. Za jeho časů zámek zažívá nový rozkvět, je vybaven nábytkem a park kvete. O pět let později mladý maršál umírá v bitvě nedaleko Vídně. Informující dopis jeho ženě vévodkyni de Montebello posílá sám Napoleon. Ačkoli mladá vévodkyně měla Maisons ráda, stala se dvorní dámou císařovny a v roce 1818 jej prodala bankéři Jacquesovi Laffittovi, původně synovi tesaře z Bayonne. Protože se mu Maisons nepodařilo znovu prodat, park začal rozprodávat po částech a také v něm budovat kolonii luxusních venkovských domů. Upravil i dvůr a zrušil balustrády. Laffittova dcera Albine Maisons prodala v roce 1850 Thomasovi Colmarovi, který stačil krášlit Petit Park. Po jeho smrti zámek koupil ruský malíř Vassili Tilmanovitch Grommé (1877). Jeho výhodné rozprodání ani Grimmému opět nevyšlo a zámek zůstal prázdný a neudržovaný. Až po jeho smrti jej koupil Joseph Simondet (1904), který měl v plánu vše zbourat a stavět. Po bouři v tisku, kterou vyvolali rozčílení obyvatelé všech luxusních venkovských domů postavených v předchozím století se zámek dostal do majetku státu (1905), v němž je dodnes. Sochy z někdejšího parku Maisons se dnes nacházejí v zahradách Vaux-le-Vicmte, jehož majitelé jej z kdysi mohutně rozprodávaného Maison-Lafitte stačili zakoupit. Státní zámek Maisons-Laffitte Dnes je zámek Maisons zcela přístupný svým návštěvníkům včetně suterénu a kuchyní. Interiér je poměrně zachovalý a mezi jisté (ne)výhody patří velice nízká návštěvnost, takže je docela možné, že se i v nejvyšší sezóně ocitnete uprostřed zámu úplně sami a nerušeně si jej můžete celé hodiny prohlížet. Tato situace téměř utajeného Maisons zústává mírně s podivem, protože k němu jede přímý spoj ze St.- Lazare (cca 20 min) okolo klidně tekoucí Seiny a vstupné je dokonce zahrnuto v Paris Museum Pass. Literatura: Oficiální web zámku Maisons Fotogalerie Maisons-Laffitte CUEILLE, Sophie - VIALLES, Jean-Bernard. Maisons-Laffitte : parc, paysage et villégiature. 1630 - 1930. Paris: Association Patrimoine, 1999. ISBN 2905913282. MIGNOT, Cleude. Le Château de Maisons. Maisons-Laffitte. Paris: Monum, 1999. ISBN 2858222630.

Interiéry Sídlo Maisons bylo vybudováno ve čtyřicátých letech 17. století a mezi svá jistá prvenství může počítat půdorys s centrální vstupní halou a schodištěm, obklopené pokoji. Tento rys moderních zámků jej odlišoval od dosavadních „středověkých“ sídel. Převažujícím stylem je klasicismus, ačkoli se barokní rysy objevují v mžicích iluzivních maleb apod. Čestný vestibul vyzdobený osmi dórskými sloupy je praktickým vstupem do bytů zámeckých pánů a centrální schodiště vede ke královským pokojům v patře. Schodiště s čtyřhrannými jónskými sloupy je nahoře pod kopulí zdobeno anděly. Právě bílý vestibul a schodiště snad nejvíce připomínají interiéry zámku Austerlitz. Byt René de Longueila se nachází v přízemí zámku na levé straně. Tvoří jej vestibul, předpokoj a okázalý salón zajatců pro veřejné účely. Motiv salónu zajatců je poctou vítězstvím Ludvíka XIII. Pro byt hraběte d'Artois vpravo v přízemí je typický neoklasicismus s antickými motivy a sochami. Mramorové obložení pokoje s herním stolkem a bílými antikizujícími motivy. Pro pokoje hraběte d'Artois vybavené jednoduchým neoklasicistním nábytkem je charakteristická symetrie a korintské sloupy. Byt v italském stylu v prvním patře na levé straně tvoří velká galerie, králův pokoj a zrcadlový kabinet. Velká galerie nahoře skýtá tribunu pro orchestr, protože sloužila k pořádání koncertů a slavností. Stěny obložené dřevem zdobí tapisérie z 18. století. Nad krbem visí reprodukce Rigaudova obrazu Ludvíka XIV. Mansartova arkáda prodloužená dvěma čtverhrannými sloupy předěluje královský pokoj a část s postelí, jíž následuje další zdobená místnůstka za skrytými dvířky coby toaleta a vlastní prostornou místnost. Také zrcadlový kabinet s kruhovým půdorysem a s dřevěnými mozaikami na podlaze i stěnách patřil ke králově bytu. Zde přítomné iniciály R a M odkazují na René de Longueil a Madeleine de Boulenc de Crèvecoeur. Byt maršála Lannes v prvním patře vpravo byl původně bytem královny. Maršál Lannes, vévoda Montebello jej nechal přestavět ve stylu empíru. Pokoji, pokrytém žlutými vzorkovanými tapetami i závesy, s půvabnou ložnicí v zákrytu stěn, dominuje jednoduchý hrací stůl. Na stěně visí obraz maršála de Lannes v napoleonské uniformě.

Zámek a park Veškeré budovy i rozvržení teras parku bylo dílem jediného architekta - Françoise Mansarta. Jedná se o nejzachovalejší památku jeho architektonického stylu. Za Mansartových časů se dalo umístění zámku chápat jako stavba na břehu Seiny, otočená směrem do lesů Saint-Germain-en-Laye. Dnes je přirozenou součástí města, které jej dokonale obehnalo svými ulicemi někdejších tzv. venkovských domů a poměrně rušnými silnicemi v místech někdejší zahrady a parku. Budova ze světlého kamene, stejně jako Chantilly je především reprezentací harmonie nejčistších forem francouzské architektury 17. století. Středovou budovu obklopují dva velké pavilony. Do zahrad, počínajících vyvýšenou terasou vcházíme po mostě, neboť zámek je z části zahrady obehnán valem. V době svého vzniku k panství Maisons patřil park o rozloze více než 300 ha. Park se svými alejemi se dočkal další realizace až v 18. století, ale už v polovině 19. století začal být rozprodáván na výstavbu domů. Dnes zámek následuje jen zlomek někdejších petit parku, upravený zcela jednoduše, sice ve stylu francouzských zahrad, ale bez květinové výsadby. Vlastní park představuje 60% rozlohy komuny Maisons-Laffitte a obyvatelé parku tvoří 40% populace Maisons-Laffitte. Také plány suterénu jsou dílem F. Masarta. Ačkoli není přesně známo, že by některá z šéfkuchařských celebrit své doby působila v kuchyních Maisons, jsou zařízeny efektivně a velmi moderně. V každém případě zde hned několikrát dokázali připravit hostinu hodou návštěvy krále. Suterén zámku Maisons z velké části zaplňuje prostorná kuchyně s místem vymezeným jednotlivým úkonům. V zámecké kuchyni se dohovalo mnohé unikátní zařízení jako je tento dvojdřez s odkapávačem a dole s odtokem do speciální kanalizace. Varná část kuchyně vybavená mohutným komínem je tvořena třemi částmi: pecí (vlevo), velkým otevřeným krebem (uprostřed) a plotnami (vpravo) Jedna z částí suterénu pak možná působila jako lázeň... « zpět na Paláce a zahrady