Vaux-le-Vicomte: Malé rozsahem ve srovnání s Versailles, velké svým prvenstvím a jedinečnou atmosférou.

V místě, kde se setkávají dvě údolí, koupil šestadvacetiletý člen Parlamentu Nicolas Fouquet už v roce 1641 malé panství a z dědictví po otci a první ženě, která zemřela hned rok po jejich svatbě, začal budovat zámek, na nějž ještě ze svého vězení vzpomínal „bylo to panství, na nějž jsem nahlížel jako na své hlavní sídlo, a kde jsem hodlal zanechat poklady, které mi přináležely na základě postavení, jehož jsem užíval.“

Pán z Vaux: Nicolas Fouquet Nicolas Fouquet nebyl jen inteligentní, schopný muž s oslnivou kariérou, ale také člověk se smyslem pro krásu, latinskou poesii, důvtipná hesla a eleganci. V jeho domě se potkávali finančníci stejně jako básníci a umělci. Sám Nicolas Fouquet byl zběhlý v literatuře stejnou měrou jako ve financích. Dějiny mu však obdobně jako Madame de Montespan přisoudily nevděčnou roli nebezpečného intrikána a této nálepky se už nikdy nezbavil, navzdory faktu, že v tomto případě stačila souhra nenávisti a závisti několika Fouquetových nepřátel, Colbertova snaha dostat se za každou cenu na Fouquetovo místo a jistá králova slabost – příliš silná vzpomínka na časy Frondy a šlechtu, která jej chce přinejmenším převyšovat. Stejně jako v případě fiktivní postavy díla Anne Golon, Fouquetovi nepřátelé přišli se skvělými záminkami, jak ministra zničit, Colbert dodal téma zpronevěry královských financí, využívajíc toho, že se těšil králově oblibě a každý den u krále přidával něco pomluv a výtek na ministrovo hospodaření. Např. Fouquetova běžná oprava hradeb na jeho Belle-Isle-en-Mer byla Colbertem vyložena jako jasný důkaz toho, že Fouquet vede konspirační anti-royalistické spiknutí. Stačilo tedy relativně málo a zatykač byl podepsán. Po předdefinovaném průběhu soudního procesu se na Nicolase Fouqueta mělo zapomenout a ten coby anonymní vězeň skončil ve věži alpské pevnosti Pignerol, kde 23. 3. 1680 zemřel. Narodil se v roce 1615 do rodiny pocházející z Anjou. Jeho otec François Fouquet byl státní zástupce, matka Marie de Maupeou též pocházela z rodiny členů Parlamentu. Po studiích na jezuitské koleji v Clermontu nastoupil na stejné místo jako jeho otec a oženil se s Louise Fourché (1640), jeho moc v Parlamentu rostla přestože během Frondy zůstal loajální králi a Mazarinovi, s nímž úzce spolupracoval. Mazarin mu svěřil hospodaření se státními financemi, jejichž stav byl od roku 1648 díky Richelieuovi zoufalý. Fouquet dokázal Prvnímu ministrovi zajistit prostředky na administrativu, finance, válku i slavnosti. V roce 1651 se oženil s Marií-Madeleine de Castille a v roce 1653 dosáhl vrcholu jmenováním do úřadu Surintendanta královských financí, ačkoli po Mazarinově smrti (1661) ještě snil o jeho úřadu Prvního ministra. Navzdory jeho touze po moci, skutečně miloval život, přátelil se s inteligentními osobnostmi své doby: Mlle de Scudery, Mme de Sévigné, Paulem Scarronem; Jeho bratr, kněz žijící v Itálii mu zakoupil a poslal několik děl od Veronese, dnes vystavených v salónu. Nedaleko Vaux Fouquet zřídil dílnu na výrobu tapisérií pod Le Brunovým dohledem, kde pracovalo na tři sta zaměstnanců. Byl na vrcholu moci, jeden z nejinteligentnějších a nejtalentovanějších lidí ve Francii. Na královu počest Fouquet uspořádal 17. srpna 1661 onu nezapomenutelnou hostinu, a když král, královna matka a Colbert odjížděli, mohl si gratulovat k tomu, jak skvěle je se ženou ve svém sídle přijali a jak díky výbornému správci Vatelovi všechno vyšlo. Ani tak inteligentní muž jako on netušil vše nebo spíš nechtěl věřit realitě. Toho dne jen král, královna Anna a Colbert věděli, že se jedná o poslední Fouquetovu slavnost. Nikdy nedbal varování přátel a neumírnil okázalost svého kulturního života ani okázale drzé finanční plány. Fouquetův sen vybudovat sídlo, které se stane domovem literatury a umění, centrem scházejících se intelektuálů, tvůrců a duchaplných lidí se stěží mohl dočkat pochopení soudu. Tak jako spojil trojici budoucích versailleských architektů, podporoval také jako první La Fontaina, Molièra, Perraulta, La Quintinieho a další. Krásy Vaux-le-Vicomte obdivovali mnozí autoři: Mlle de Scudery ve svém románu Clélie Vaux přejmenovala na Valterre, ale jeho popis jí slouží za měřítko pro sofistikovanou zahradu 17. století; Mme de Sévigné na Vaux vzpomínala ve svých dopisech a zůstala Fouquetovi věrná i po jeho zatčení; La Fontaine odivoval Vaux v básni Le Songe de Vaux. V té době již Colbert přesvědčil krále o tom, že Fouquet zpronevěřil veřejné finance. Colbertova snaha se setkala s účinkem a Surintendant byl zatčen hned 5. září. Vaux už nikdy nespatřil. Téhož roku se mu narodil poslední syn. Následující tři roky soudního procesu strávil v Bastile. Sice z procesu vyvázl živý, ale byl na zbytek života odříznut od světa v pevnosti v Pignerolu. Jeho příběhem se inspirovalo množství autorů, přičemž nejslavnějšími zůstávají Alexandre Dumas (Le Vicomte de Bragelonne) a Anne Golon (Angélique). Vaux jako sídlo Villarsů, Praslinů a Sommierů Okamžitě po Fouquetově zatčení král nechal nejcennější kusy (nábytek, tapisérie, sochy, obrazy atd.) převést do Louvru a Versailles a na vybudování svého nového sídla hodného krále Slunce angažoval předchozí Fouquetovy zaměstnance, kteří jediní byli schopni vytvořit krásu schopnou konkurovat paláci Vaux-le-Vicomte. Zkonfiskovaný zámek se vrátil do rukou Madame Fouquet až o dvanáct let později. V roce 1705 její prvorozený syn zemřel bez následníků a tak zámek plný krutých vzpomínek prodala maršálovi de Villars. V té době Vaux-le-Vicomte neslo název Vaux-Villars. Za časů Ludvíka XV. Vaux opět zažívalo svoji slávu a bylo zařízeno nábytkem 18. století. Udržet tak rozsáhlé panství v lesku jaký si zaslouží však vyžadovalo dostatek prostředků, zatímco jeho majitel se finančně zruinoval. Vaux v roce 1764 prodal vévodovi de Choiseul-Praslin, diplomatu a ministrovi pro námořnictví. Pro Vaux na chvíli zavládl relativní klid – po dalších šest generací jej dědil rod Praslinů, ale zámek chátral. Z jisté dekonstrukce, kterou by mu přinesla revoluce, Vaux uniklo jen díky triku druhé vévodkyně Praslin, která jej odkázala národu. Po navrácení v 19. století zámek i park ztráceli stále více ze své někdejší podoby a slávy. Park s bazény se proměnil v neudržované trávníky a rod Praslinů postupně opouštěl sídlo. Panství Vaux-le-Vicomte skončilo v aukci, kde jej koupil Alfred Sommier. Vnuk pekaře a schopný průmyslník zbohatl na rafinování cukru, a protože miloval umění, koupil Vaux, aby z něj vybudoval sídlo své rodiny a vrátil mu někdejší lesk. Rekonstrukce zahrady i zámku, jak je můžeme obdivovat dnes, byla započata v roce 1875 Alfredem Sommierem, který koupil zámek spolu s pozemky. Prvních padesát let vzalo přeinstalování původních prvků podle nákresů z roku 1660. Pod dohledem architekta Destailleurse byly opraveny střechy, přestavěno několik rozpadlých okolních budov, chybějící zdi. Protože byl zámek prakticky prázdný, rozhodl se jej Sommier vybavit replikami ze 17. století. Také řada dnešních soch v parku nebyla původně vytvořena pro Vaux – ty byly převezeny do Versailles po zkonfiskování Fouquetova majetku. Současné sochy pocházející z poloviny 17. století byly původně vytvořeny pro zámek Maisons a pro Vaux je zakoupil právě Sommier. Většina výdělků rodiny padla na rekonstrukci, přesto se za jeho života rozhodně neblížila finální podobě, k té s Vaux dostalo až za života dalších generací až po dnešního majitele Sommierova pra-pravnuka Patrice a jeho ženu Cristinu, hrabata de Vogüé. Veřejné Vaux Vaux-le-Vicomte našich dnů je návštěvníkům k dispozici prakticky celý rok od března do listopadu a v období vánočních svátků až do 4. ledna se speciální vánoční expozicí. Každou druhou a poslední sobotu v měsíci od konce března do konce října jsou v provozu všechny fontány v zahradách a o sobotách od května do října (o prázdninách dokonce i v pátek) ve večerním parku a zámku září na dva tisíce svíček jako v den legendární Fouquetovy slavnosti pro krále. Interiéry i exteriéry Vaux jsou dnes notoricky známé také díky řadě filmů, které se zde natáčely, např. Molière, Jean de La Fontaine, Marie Antoinette, Les Aristos, Vidocq, Le Pacte des Loups, Vatel, Le Roi Danse, Les Visiteurs II, Marquise, Man with the Iron Mask, Ridicule, L´Allé du roi, La fille de d´Artagnan, Valmont, James Bond: Moonraker, La Folie des Grandeurs, Les Mariées de l´an Deux. Dnešní návštěvníky panství ve Vaux mohou odradit poměrně vysoké ceny, kvality kterými Vaux-le-Vicomte disponuje však nemají srovnání. Nesetkáváme se s žádným nepříjemným nešvarem příliš dobře známým z tuzemských zámků (papuče, průvodce, organizované skupinové prohlídky, zákaz focení apod.), návštěvníkův pobyt v zámku i parku je časově a téměř i prostorově neomezený. Dokonale rekonstruované či zachovalé interiéry, stejně jako příjemné zahrady za svitu tisíců svíček a dobové hudby, jež můžete vychutnávat v lehátcích, skýtají chvíle klidu a kontemplace. Vaux obvykle nestačí vidět jen jednou a v případě, že se zatoužíte vracet, je ideální využít členství Les amis de Vaux, které umožňuje další běžné vstupy do parku a zámku během roku. V neposlední řadě stojí za to navštívit zámek také ve všední den, kdy je díky jeho nepřístupnosti téměř prázdný. Dostat se k němu můžete buď taxíkem z Melunu nebo od poslední zastávky MHD v Melunu pěšky, asi 4 km podél silnice. Literatura: Oficiální web zámku Vaux-le-Vicomte Fologalerie Vaux-le-Vicomte SEFRIOUI, Anne. Vaux le Vicomte. Paris: Editions Scala. ISBN 2-86656-190-2. DEJEAN, Joan. Noc, kdy se zrodilo šampaňské: historie luxusního životního stylu od Ludvíka XIV. do současnosti. Praha: Brána, 2006. ISBN 80-7243-270-2. SÉVIGNÉ, Marie de Rabutin-Chantal. Rozhovory na dálku. Praha, 1977. LA FONTAINE. euvres "galantes": Adonis, Le songe de Vaux, Les amours de Psyche et de Cupidon (Collection "Parcours critique"). Klincksieck, 1996. ISBN 2252031085. SCUDERY, Madeleine. Clelia, an Excellent New Romance: Dedicated to Mademoiselle de Longueville. Vatelovo Vaux: místo pro haute cuisine à la française Jako dvaadvacetiletý mladík dostal François Vatel místo stolníka ve Vaux-le-Vicomte, kde se zanedlouho stal správcem domu surintendanta královských financí Nicolase Fouqueta. Jeho pozice byla záviděníhodná. Ač sám nešlechtic a zaměstnanec, směl Vatel nosit meč stejně jako šlechtici, oblékal se stejně a měl vlastního sluhu. Jídelna ve Vaux je jedním z Fouquetových prvenství. V době, kdy nebylo zvykem mít místnosti speciálně na servírování jídla (obvykle se stolovalo v soukromých pokojích), si nechal vytvořit tuto speciální dvoj-místnost s velkým jídelním stolem. Jídelna pro personál, která je součástí kuchyně je jen jedním z mnoha míst suterénu zámku. Vinný sklep, sklepy na ovoce a zeleninu nebo místa určená pro uchovávání ledu a celoroční přípravu zmrzliny byly samozřejmou součástí podzemních prostor navržených Le Vauem. Kuchyni ve Vaux tvoří velké i menší místnosti, v nichž bylo vyhrazeno místo pro přípravu chleba, speciálních pokrmů, servírování na talíře atd. Vždyť v tomto prostředí vše řídil samotný Vatel. « zpět na Paláce a zahrady

Le Vau, Le Nôtre, Le Brun a jejich stavba snů: interiéry Namísto jednoho hlavního schodiště, vedou z vestibulu dvě módní schodiště. Jak bylo ve velkých palácích zvykem, královské pokoje a Fouquetovy jsou symetricky sestaveny naproti sobě a sestávají z předpokoje, hlavního pokoje a studovny, určené pro přijímání návštěv. V přízemí se dále nachází koupelna, jídelna, vchodový vestibul a široká čtvercová místnost, jejíž původní účel dnes není přesně znám. Po stranách obou křídel se zvedají další celkem tři malá schodiště. Naproti tomu soukromé pokoje (tj. v levém křídle Fouquetova ložnice, soukromý pokoj Madame Fouquet, ložnice ve stylu Ludvíka XV. s převlékací místností, Praslinova ložnice a dnes nepřístupné pokoje v pravém křídle) a kaple se nacházely v prvním patře; kuchyně, spižírna, ložnice a sklepy v suterénu. Fouquetova ložnice v prvním patře vyniká zachovalým inventářem, jež zažil Fouquetovu přítomnost. Zde ministr spal i z okna sledoval krásy svých zahrad. Sám zadal výrobu tapisérií do své ložnice, dnes jsou v ní jejich kopie z druhé poloviny 17. století. Design soukromého pokoje Madame Fouquet byl původně vytvořen Le Brunem, jehož obraz krásky zastřihující Cupidova křídla visí nad krbem. Původní dekorace zahrnovala množtví zrcadel. Výhled z okna měla přímo do Le Nôtrovy broderie s arabeskami. Šatna a toaleta ve stylu Ludvíka XV. vznikla v 18. století, když si tuto místnost navazující na soukromý pokoj Madame Fouquet přebudoval maršál de Villars na převlékací místnost určenou osobní hygieně. Ložnice ve stylu Ludvíka XV. představuje přechod mezi oblibou zlatých prvků (styl Ludvíka XIV.) k světlým květinovým motivům jasných barev (styl Marie-Antoinette) Praslinova ložnice vychází z bývalého předpokoje Madame Fouquet. Na konci 18. století totiž přišly do obliby menší pokoje snazší na vytápění. Místnost je již zařízena rafinovaným nábytkem z období Ludvíka XVI. Na stěně visí portrét vévody de Praslin. Pokoj múz, jedno z mistrovských děl Le Bruna obdivuje ve stropní výzdobě devět múz. Příběhy vyprávějí také tapisérie. Herní salón, který byl původně součástí Fouquetova bytu, skýtá na relativně malém prostoru množství pozoruhodných detailů. Výzdoba jasného interiéru je kombinací zlata, zvířecích a andělských výjevů. Předpokoj Fouquetova bytu, známý jako Herkulův přepokoj zdobí výjevy ze života Herkula. Tyto mají odkazovat na sílu a moc, jíž dosáhl také Surintendant. Předpokoj krále za Fouquetových časů nebyl dokončen. V 18. století jej vévoda Praslin nechal přebudovat v knihovnu. Králova ložnice s honosnou dekorací ve zlatých, zelených a bílých odstínech vznikla podle Le Bruna. Takovéto královské pokoje byly běžnou součástí velkých sídel své doby - pro případ, že by jednoho dne král přijal pozvání na návštěvu. Strop pokrývají velcí andělé, na stěnách visí velké obrazy Ludvíka XIV. a Marie-Thérese. Králův kabinet nebo také studovna, jejichž výzdoba nikdy nebyla dokončena. Později se stal součástí bytu pánů de Villars. Zde konkrétně měla soukromý pokoj vévodkyně de Villars. Cabinet des bains, malá kruhová místnost s mnoha dveřmi a malým krbem sloužila jako toaletní pokoj. Ložnice maršála de Villars byla častěji prázdná, protože maršál ve Vaux mnoho nepobyl, zemřel v Turíně.

Le Vau, Le Nôtre, Le Brun a jejich stavba snů: park a zámek Onu schopnost obklopovat se schopnými lidmi a tvořivými umělci, kterou přirozeně přisuzujeme Ludvíku XIV., vykazoval též Nicolas Fouquet, který si vybral kreativní architekty, malíře, zahradní architekty a sochaře své generace, jež byli schopni během pěti let postavit nezapomenutelné sídlo. Právě ve Vaux se poprvé sešli Le Nôtre, Le Vau a Le Brun. Le Nôtrovy a Le Vauovy plány vyžadovaly vyčistit 500 hektarů, srovnat se zemí nejen starý zámek, ale také starou vesnici Vaux a dva okolní dvory. Vlastní budovy a Petit park s kanálem se totiž měly táhnout od severu na jih asi dvě míle. Nejprve se začalo s parkem. Le Nôtre dorazil do Vaux v roce 1653, dostal od Fouqueta naprostou svobodu a strávil zde téměř deset let, aby dovedl k dokonalosti to, čemu se propříště bude říkat francouzská zahrada. Je logické, že vzrostlé rostlinstvo bylo vysázeno již před jeho příjezdem, ale až Le Nôtre dal parku duši skrze partery s půvabnými arabeskami a množství jedinečných fontán a vodotrysků. Střídající se úrovně, velké grotto nesoucí terasu a voda v pohybu nabízejí nečekané pohledy. Právě o tomto Fouquet snil, když studoval plány italských, anglických a německých zahrad a navštěvoval parky v Rueil a Meudonu. Díky tomu, že panství budovali na místě, kde se střetávala dvě údolí, měl Le Nôtre k dispozici dva vodní prameny, které se stékají, tvoří malý vodopád a protékají velkým kanálem Grand Canal je od zámku zcela neviditelným, přesto svojí velikostí srovnatelný s kanály ve Vesrailles či Sceaux. Účel všech přilehlých budov není přesně znám, některé z nich sloužily coby dílny, stodoly, stáje, zázemí pro sloužící, později jako oranžérie a zahrnovaly také kapli. V době Fouquetova zatčení tyto budovy ještě nebyly zcela hotové. Dnes se v nich nachází restaurace, expozice kočárů především z 18. a 19. století a dalších dobových zařízení určených např. na přesun velkých nádob s květinami apod. Zámek je v souladu s tradicí šlechtických sídel obklopen vodními příkopy, které vycházely z původního zámečku. V jeho klidných vodách si stále klidně plavou obří kapři. Proti vstupu do zámku se táhnou dvě terasy, stejně jako na druhé straně směrem do zahrad, jež s mnoha vyvýšeními a sníženími vytvářejí výjimečnou perspektivu. Stavět samotný palác se začalo v roce 1656 a o rok později už se pracovalo na střeše, jejíž kopule, mající skýtat panoramatických výhled rozhodně nebyla jednoduchou stavbou. Šedé střechy zdobí nejen množství komínů, ale také pozlacených váz. O několik měsíců později následovaly podlahy a dřevěná obložení a od září 1658 se do své úlohy dekoratéra interiérů mohl pustit i Charles Le Brun. Ačkoli byl zámek postaven v téměř rekordním čase, množství detailů nebylo pochopitelně hotových ještě po Fouquetově zatčení. Dominantou, která zámek současně činí více útulným a odlehčeným v italském stylu je několikapatrová rotunda s vyhlídkou pod střechou dómu. Rotunda v sobě začlenila oválný italský salón (Grand Salon) namísto typicky francouzské galerie. Recepční místnosti obklopují salón s oválným půdorysem, dlouhý 18 metrů.