Michel Magne

Hektický život fantasty, co miloval varhany, elektronickou hudbu a tajemná šlechtická sídla

Odpočinek válečníka (Le repos du guerrier, 1962) Francouzsko-italský film Rogera Vadima, který se podílel i na scénáři. Sarkastická a vypočítavá měšťácká dívka Geneviève Le Theil touží po méně prozaickém štěstí, než jaké očekává její romantický Pierre. Povolaná na venkov kvůli formalitám, si Geneviève splete dveře od hotelového pokoje, za nimiž se Ranaud (Robert Hossein) pokouší o sebevraždu. Ukáže se, že Renaud začíná přebírat kontrolu nad jejím životem a ačkoli ji ponižuje verbálně i emocionálně, nezdá se, že by se od něj dokázala odpoutat. Jen Geneviève může válečníka (spisovatele v životní i tvůrčí krizi) zachránit. Angelika, markýza andělů (Angélique, marquise des anges, 1964) První z pěti historických filmů Bernarda Borderie, volně inspirovaných románovou předlohou Anne Golon popisuje mládí Angeliky de Sancé v klášteře a na venkovském zámku Monteloup, následně její manželství s tajemným hrabětem de Peyrac v Toulouse, kde se hrdinka poprvé střetává s králem Francie, Ludvíkem XIV., který se stane další klíčovou postavou jejích dobrodružných osudů. V dalších filmech se děj přesunul do Paříže, Versailles, Středomoří a severní Afriky. Fantomas (Fantômas, 1964) Louis de Funès v roli komisaře Juva, neúnavně pronásledujícího Fantomase. Ten z původní románové předlohy Pierra Souvestra a Marcela Allaina ztratil mnoho na své hrůzné démoničnosti, ale stal se naopak mistrem převleků a šéfem dokonalé zločinecké organizace. V krkolomných zápletkách se vedle komisaře objevil novinář Fandor (Jean Marais) a jeho snoubenka Helena (Mylène Demongeot). Snímek spojující napětí s ostrou komikou natočil André Hunebelle a v dalších letech pak neméně úspěšná pokračování Fantomas se zlobí (Fantômas se déchaîne, 1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (Fantômas contre Scotland Yard, 1966). Kráska dne (Belle de jour, 1967) Pierre (Jean Sorel) a Séverine (Catherine Deneuve) jsou již nějakou dobu manželé a bývali stejně šťastný pár jako jejich přátelé, frivolní Renée a Henri Husson, svůdník zralého věku. Pierre jako chirurg tráví hodně času v nemocnici a jeho mladá žena, společensky dobře postavená dáma se nudí. Hledá satisfakci a díky Henrimu ji najde. Rozhodne se během dne pracovat v jednom pařížském nevěstinci. Snímek slavného španělského režiséra Luise Bunuela býval označován jako psychopatologické drama. Barbarella (Barbarella, 1968) Jeden z filmů, který se zrodil ze sexuální revoluce šedesátých let a spolupráce režiséra Rogera Vadima s Jane Fonda. Komiksová sci-fi se odehrává v roce 40 000. Prezident Země požádá anti-gravitační sex-bombu Barbarellu, která si klidně poletuje vysoce stylizovaným vesmírem, aby zachránila svět před zlými úmysly vědce Durana Durana. Výjimečné kostýmy, dekorace, spousta plastu, legendární striptýz Barbarelly ve stavu beztíže a nespočet dalších komiksově sexuálních scén dodnes vyvolávají rozporuplné divácké reakce. Don Juan 73 (Don Juan 73, 1972) Don Juan se v tomto filmu stal ženou a nemohl jej tehdy hrát snad nikdo jiný než Brigitte Bardot, která hned po natáčení naprosto ukončila svoji filmovou kariéru. Jeanne jednoho dne navštíví svého bratránka, mladičkého kněze Paula, aby se mu vyzpovídala ze svých hříchů, které mají formu nejrůznějších dobrodružství. Nejdříve tu byl ženatý muž, otec od rodiny, s nímž odjela do Švédska a kterého jednoho večera kompromitovala, což ho přivedlo k sebevraždě, cestou do Londýna následoval její flirt s mladou ženou (Jane Birkin) pochybného gangstera (Robert Hossein) a tak dále. Sedmnáct let po filmu ...a Bůh stvořil ženu se Rogeru Vadimovi opět podařilo šokovat. Bídníci (Les Misérables 1982) Robert Hossein nejen na divadle, ale i ve filmu režíroval slavný příběh, v němž Victora Hugo stvořil propracovanou postavu Jeana Valjeana, v mládí odsouzeného za krádež chleba, za což ho celý život pronásleduje policejní inspektor Javert, který nevěří v nápravu člověka. Do hlavní role Hossein obsadil Lina Venturu, který do té doby nikdy nehrál v historickém filmu, a proto váhal s přijetím role, kterou hrál už Jean Gabin. Nakonec se film stal jedním z jeho posledních profesionálních triumfů a přinesl nejvyšší zisk v historii francouzského filmu.

Jeden z největších francouzských skladatelů filmové hudby, kterého můžeme srovnávat snad jen s jeho vrstevníky Georgesem Deleruem (1925) a Vladimirem Cosmou (1940), žil buď ve světě svých fantasií nebo s obrovským nasazením tvrdě dřel. Složil například hudbu k osmi filmům André Hunebella, k šesti Georgese Lautnera a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat, protože jich během svého krátkého života stihl 85. Bývá považován za nejvíce univerzálního francouzského autora filmové hudby (viz srovnání jeho nesrovnatelných Tout le monde il est beau... a Don Juan 73, ačkoli velké rozdíly lze leckdy vysledovat i v rámci jednoho filmu). Vzpomeňme si na hudbu k Angelice (1964 - 1968), Fantomasovi (1964 -1967), Odpočinku válečníka (1962), Barbarelle (1968), Krásce dne (1967), Gentlemanovi z Cocody (1965), Don Juan 73 (1973) nebo Bídníkům (1982). Mísí se v nich všechny styly, dostává se v nich od symfonií k jazzu, od rocku k popu a to všechno s nenapodobitelnou tvůrčí inteligencí. Michel Magne se narodil 20. března roku 1930 jako pátý z osmi potomků obyčejné rodiny v Lisieux v kraji Calvados, kde výjimečně nadaný pětiletý kluk hrával na staré piano v jídelně. Prvních lekcí v hudbě se mu dostalo v místní katedrále, kde hrával při nedělních bohoslužbách na varhany. V devíti objevil na půdě opery – hlavně Wagnera, kromě toho byly nejvíce vzrušujícími zážitky jeho dětství varhany na zámku a pak jedna šarmantní virtuózní pianistka... Stopy po těchto událostech se projevují v množství jeho skladeb k filmům (Repos du guerrier, Tout le monde il est beau, Moi y en a vouloir des sous, Fantômas aj.). Po válce Magne studoval hudbu na Státní konzervatoři v Caen a později v Paříži. Mezitím si vydělával jako pianista a ekvilibrista v malé hudební skupině. Jistým přerušením jeho začínající hudební kariéry byla povinná vojenská služba, kterou ale strávil v armádní kapele. Po návratu do civilního života založil spolu s přáteli skupinu věnující se elektronické instrumentální hudbě a zabýval se výzkumem technických základů akustiky. V létě 1954 uspořádal koncert „neslyšitelné hudby“, kde intenzivní infrazvuky vyvolaly koliku u celého publika. Při této příležitosti se setkal legendárním filmařem Abelem Gance a ve stejném roce složil svoji první hudbu k dlouhometrážnímu filmu Le pain vivant. 20. května 1955 měl příležitost při dalším koncertu, kde dirigoval orchestr z konzervatoře a sbor z pařížské univerzity, tedy 110 instrumentalistů a 200 sboristů. Na programu byla jeho hudba ve stylu „sci-fi“ a následkem už jen pětadvacetiletý Magne roztrhaný váženými pařížskými hudebními kritiky. Uklidnil ho až přítel Boris Vian. V té době se spřátelil s Françoise Sagan a Juliette Gréco, výsledkem jejich spolupráce bylo vydání desky Gréco/Sagan (1956). Michel Magne tehdy trávil ve společnosti přátel své první prázdniny v St-Tropez a následně si užil pobyt v New Yorku. Mezitím stačil složit hudbu k několika inscenacím pro Borise Viana a Henri Salvadora, když opět díky Françoise Sagan dostal příležitosti složit hudební základ k hodinu a půl dlouhému baletu. Premiéra v Monte-Carlu měla obrovský úspěch, těžší to bylo v Paříži, kde v divadle na Champs-Élysées strávil se svým orchestrem pouze dva dny, zatímco v Londýně tři měsíce a na světovém turné dva roky. V roce 1960 se oženil s tanečnicí Monique Vence, kterou poznal v Amsterodamu během natáčení Rendez-vous manqué a jeho pracovní tempo nabíralo stále rychlejších otáček. Během dvou měsíců letních prázdnin úplně sám napsal a nahrál hudbu k La Passion Charlese Péguy a Une saison en Enfer Arthura Rimbauda. Předmluvu k dvojalbu napsal Jean Cocteau a následovaly např. Paroles Jacquese Préverta. V Americe tehdy doprovázel zatím neznámého Johnny Hallydaye a v prosinci se narodila jeho první dcera Magali. V únoru dalšího roku televize poprvé vysílala Magneův koncert, v květnu mu Henri Verneuil svěřil hudbu ke svému filmu s Gabinem a Belmondem Un signe en hiver a hned potom Roger Vadim hudbu k Odpočinku válečníka, kterou mladý autor složil ve třech dnech. Život na zámku Na počátku šedesátých let Michel Magne s ještě jedním přítelem koupil polorozbořený zámek Château d'Hérouville. Od samého začátku obýval se svojí ženou Monique a dcerou Magali toto šlechtické sídlo se dvěma křídly a přináležející pětihektarový park, které víc než co jiného připomínaly rumiště. Všechny zisky vkládal do zámku a o dva roky později bylo levé křídlo úplně nové, bazén a tenisový kurt zprovozněny a mohly začít první z pověstných slavností. O víkendech zval Michel do parku filmové producenty, režiséry a hvězdy. Hrálo se na piano a venku se připravovalo jídlo. Veleúspěšný a nadmíru produktivní Michel Magne si stanovil nadlidský limit deseti filmů ročně. Mezi desítkami těchto filmů bylo i pět dílů Angeliky. O pár let později to nazval ve své autobiografii L´amour de vivre (1980) totální šíleností. V roce 1965 zemřel jeho přítel a majitel pravého křídla zámku při autonehodě, Michel druhé křídlo odkoupil a skvělý život na zámku pokračoval dál. V březnu 1968 ho opustila žena, která toto tempo neunesla a v květnu dalšího roku došlo k nehodě, která zničila celé levé křídlo, v němž shořely všechny jeho originály, desky a magnetofonové pásky. Magne sebral všechnu energii, aby své dílo znovu vybudoval a dal se do nového skládání. Ještě v létě založil s přítelem Gérardem Delassusem, který byl stejný nadšenec do elektronické hudby, studio v pravém křídle zámku. Jejich původní idea nebyla ani trochu komerční, chtěl se tou prací dostat do lepší kondice, ale o půl roku později založil společnost S.E.M.M (Société d'Enregistrement Michel Magne). První, kdo v jeho studiu natáčeli, byli Gérard Delassus, Canned Heat, Mamphis Slim, Buddy Guy, Julio Fin, Rex Foster aj. V roce 1971 najal skvělého hudebníka a inženýra Dominique Blanc-Francarda, který do té doby živořil v malém pařížském studiu. Na zámek nainstalovali skleněné okno, které oddělilo část hudební od části technické a v akustickém studiu, nazvaném George Sand měli stále více klientů, mezi nimi Tony Visconti, Gus Dudgeon, Bee Gees, Magma, Ken Scott, Elton John, Pink Floyd, Rod Stewart, David Bowie aj. Na začátku roku 1972 Magne zbudoval druhé studio ve dvoře zámku, pojmenoval ho Chopin a najal technika Andy Scotta. Uchvácen svou rolí hostitele, pořadatele slavností a jediného správce obrovského nahrávacího kolosu, postupně zanechal psaní filmové hudby. Mezitím se v roce 1972 znovu oženil a uspořádal v parku další nezapomenutelné koncerty. Následující rok se narodilo jeho třetí dítě. Výstavní život v likvidaci Přišly jako bouřka z čistého nebe nad parkem během jeho letních slavností – nejrůznější potíže ve správě společností, protože studio mělo větší náklady než výnosy. Magne podepsal dohodu na odkoupení se šéfem nezávislého pařížského studia Yvesem Chamberlandem, což situaci ještě zhoršilo. V roce 1973 začaly soudní procesy, které se dlouho vlekly, nejrůznější zmatky a oplétačky okolo podivného krachu a Société d'Hérouville skončila v likvidaci. Navzdory všem Magneovým odvoláním, byl zámek v roce 1979 prodán. Od konce roku 1974 žil Magne se svou rodinou v Saint-Paul-de-Vence, kde pronajal dům a objevoval jiné druhy umění: věnoval se především malování a sochařství a jeho tkaniny z magnetofonových pásek neunikly pozornosti kritiků současného umění. V té době také vydal u přítele Eddie Barclaye dvě sbírky svých slavných filmových skladeb a nebránil se roli syntetizéra při koncertech svých přátel ze starých časů jako Pink Floyd, Bill Wyman nebo Elton John v Saint-Tropez, kde se na nějaký čas usadil. Po návratu do Paříže se se svojí malou rodinou přestěhoval do rue Mouffetard, znovu nainstaloval své syntetizátory a vrátil se k hudbě. Několik záznamů odvysílala televize, vydal dvě sólové desky a stanovil si nový limit – složí hudbu jen ke dvěma filmům za rok. Nicméně živořil, protože jeho autorská práva stále podléhala exekuci a pokrývala pohledávky věřitelů Société d'Hérouville. Aniž by nějak více vysvětlil své gesto, spáchal 19. prosince 1984 sebevraždu. Stalo se tak v Cergy-Pontoise, ve městě, kde vznikly všechny jeho právní potíže. Zbylo po něm jen docela velké množství hudby a dvě malé filmové role. Svět natáčení a filmu jej magicky přitahoval, proto se mihnul před kamerou jako kaplan v komedii Moi y'en a vouloir des sous (1973) a v kriminálním filmu Henri Verneuila s Gabinem a Delonem Mélodie en sous-sol (1963).