Rytina zobrazující Petit-Pont a Malý Châtelet (1717)
|
|---|
Petit-Pont neboli Malý most spojuje ostrov Cité s 5. pařížským obvodem na levém břehu Seiny. První dřevěný most zde stál již v dobách, kdy se Paříž ještě nazývala Lutécií a patřila mezi římské osady, takže lze bez nadsázky tvrdit, že se jedná o nejstarší z pařížských mostů. Název Petit-Pont byl používán pro odlišení od Velkého mostu (Grand-Pont, nyní Pont-au-Change - Most směnárníků či Směnárenský most), který přemosťoval Seinu z Cité na pravý břeh. Tak jako u jiných pařížských mostů, i příběh toho Malého byl příběhem povodní. Žádný jiný most nebyl tolikrát zničen a tolikrát obnovován - od roku 885 do roku 1658 byl dřevěný most znovu vztyčen celkem třináctkrát, a když byl posléze nahrazen mostem z kamene, povodně jej strhly celkem jedenáctkrát. Každá větší povodeň či jarní tání jej poškodily či rovnou strhly. Pronásledovala jej ovšem i další neštěstí, například roku 1296 se zřítil krátce poté, co po něm prošlo procesí žadonící nebesa o déšť. Vzápětí totiž přišla bouřka s průtrží mračen a při následné povodni se most zhroutil.
Kamenný most se třemi oblouky, který byl vztyčen za vlády Karla VI. a obnoven mezi lety 1406-1413, vydržel až do 18. století. Po dokončení mostu byly nahoře postaveny domy, mnohé z nich italským architektem Fra Giovannim Giocondou (1433-1515), italským mnichem a učencem, který také pracoval na Pont Notre-Dame. Ten, kdo vstoupil na most, si zprvu vůbec nemusel uvědomit, že se pod dlažbou ulice pod jeho nohama nenachází pevná půda, ale Seina. Most byl z obou stran lemován úzkými budovami, které zakrývaly výhled na říční hladinu, a budil tak zdání jakékoli jiné pařížské ulice.
Rytina představující Petit-Pont po požáru v roce 1718
(zdroj: GLORIEUX, G. (2002). A l'enseigne de Gersaint. Editions Champ Vallon, s. 33)
|
|---|
Jednoho dubnového rána roku 1718 jakási žena hledala své dítě, které se utopilo v Seině, a vyplula ve člunu na říční hladinu se svíčkou, kterou si osvětlovala cestu. Její plamen však zapálil seno naložené na nákladní lodi a čluny s hořícím nákladem následně odpluly k Malému mostu, jehož dřevěná konstrukce od nich chytila (kamenné mostní oblouky spočívaly na dřevěných pilotách). Po masivním požáru, který zničil i domy, byl roku 1719 sice vystavěn most nový, tentokrát ovšem již bez domů.
Roku 1850 začala stavba současného kamenného mostu, který byl otevřen o tři roky později.
Petit Pont a Malý Châtelet (1780)
|
|---|
Jak je patrné z výše uvedeného citátu, most advokáta Desgreze stál zřejmě blíže k levému břehu: Od otlučené fasády se odrážel stín věznice malého Châteletu. (Popravený u Notre-Dame, s. 144) Malý Châtelet (Malý hrad) byl jednou ze dvou středověkých pevností, které chránily mosty vedoucí na ostrov Cité v srdci Paříže.
Obě pevnosti byly zbudovány již v 9. století za vlády Karla II. Holého, nejprve ze dřeva a později kamenné, a obě byly zbořeny. Petit Châtelet, který původně sloužil jako sídlo pařížského prévôta, byl zbourán roku 1782. Volné prostranství bylo proměněno na náměstí Place du Petit Pont.
Na pravém břehu strážil vstup na Grand-Pont (dnešní Pont au Change) Velký Châtelet, který sloužil jako sídlo ozbrojených složek města Paříže, policie, soudu a také jako věznice pro spodinu (pro věznění šlechty byla určena Bastilla, další věznice se nacházela v Conciergerie v areálu Justičního paláce a Paříž disponovala i vězením biskupským Fort-Léveque).
V přízemí stála socha svatého Mikuláše obklopená starými soškami, které chránily krám výrobce svící. Ti, kdo se hodlali pomodlit v blízkém Notre-Dame, u něj kupovali posvěcené svíce.
Svíčkař ji informoval: ano, advokát chudých bydlí v prvním patře. To je až moc dobré bydlení pro podezřelého chlápka, který si díky svému krvelačnému psovi dovoluje neplatit nájem.
(Popravený u Notre-Dame. Praha: Fragment, 2009, s. 144)
La livre de la Taille
|
|---|
Při uvedení informace o existenci krámku svíčkaře v přízemí domu Anne Golon v Intégrale (nové přepracované a rozšířené vydání série) zřejmě vycházela z daňové knihy Filipa IV. Sličného (Le Livre de la Taille de Paris). V té je s bydlištěm na Petit-Pont na s. 149 uveden „Jehan, le cirier“. Je však nutné si uvědomit, že tento dokument je datován do roku 1328 a lidé žijící na Petit-Pont ve 14. století již velice pravděpodobně neměli nic společného s těmi, kteří zde žili později ve století sedmnáctém. Francouzský historik Guillaume Glorieux (nar. 1971) se zabýval jednotlivými obchodníky na Petit-Pont v letech 1694-1750. V dochovaných dokumentech, které zpracoval ve své monografii, žádní svíčkaři uvedeni nejsou (svůj krámek zde měl např. “épinglier”, “marchand de tableaux” nebo “marchand de dentelles et de galnos”). Výrobci svíček navíc měli přísně zakázáno provozovat své obchody na mostech právě kvůli nebezpečí požárů zde postavených hrázděných domů.
|
|
Vyběhla po točitém schodišti, jehož zpráchnivělé dřevěné zábradlí bylo ozdobené podivnými šklebícími se soškami.
V posledním patře byly jen jedny dveře. Slyšela ve škvíře nad podlahou vrčet Sorbonnu.
(...) Angelika usedla na sedadlo, které jí ukázal a které nebylo nic jiného než dřevěná bedna, do níž si zřejmě dával šaty. Rozhlížela se kolem sebe a říkala si, že v životě neviděla tak chudé obydlí. Světlo sem padalo pouze malými skleněnými čtverečky nazelenalé barvy, zasazenými do olověných rámů. Ubohý ohýnek v krbu nebyl s to potlačit vlhkost, stoupající sem od řeky, jejíž šumění mezi piloty Petit-Pont doléhalo až sem. V rohu ležela na podlaze hromádka knih. Desgrez neměl ani stůl. Seděl na stoličce a psal na prkně, položeném na kolenou. Psací potřeby měl na zemi vedle sebe.
Jediný opravdový kus nábytku bylo lůžko, jehož modrý závěs a pokrývky byly samá díra. Ale prádlo bylo bílé, sice oprané, ale čisté.
(Markýza Andělů II. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 200-202)
Stavební plán z roku 1718
(Francouzský národní archiv, AN, Q1 1249)
|
|---|
Jak je patrné z dokumentu z Francouzského národního archivu (AN, Q1 1249, plán z roku 1718), všechny domky na Petit-Pont vypadaly obdobně: v přízemí se nacházel obchod, schodiště a „zadní obchod“ („back shop“). Většina domů měla dvě nadzemní patra a podkroví (půdu). V každém patře byly dle plánu dva pokoje. Nelze však přesně stanovit počet jednotlivých „bytů“ v domě, neboť množství osob žijících v každé z budov se lišilo. S ohledem na to, že domy na Petit-Pont byly úzké a malé, lze předpokládat, že v každém z nich bydlela pouze jedna rodina, a to rodina obchodníka, který v přízemí vlastnil obchod. Není však vyloučena existence nájemníků, tak jako v Desgrezově případě. Rodina obchodníka mohla obývat celý dům nebo jen jeho část, ne nezbytně na stejném patře (například jeden pokoj v prvním patře a jiný ve druhém). Domy označené na plánu čísly 15 a 16 jsou větší než ostatní, takže v nich mohlo žít více rodin či nájemníků.
Stavební plán z roku 1718 - detail vnitřní dispozice domu
|
|---|
Pokud byl knižní advokát Desgrez ubytován v podkrovním bytě, který měl dle opisu Anne Golon jen jedny dveře, mohl zde teoreticky obývat dva pokoje - dispozice bytu by analogicky odpovídala ostatním patrům. Domy na Petit-Pont však dle dochovaných stavebních plánů neobsahovaly „točité schodiště“ („l’escalier en tournevis“), jak je uvedeno v knihách o Angelice, ale schodiště přímá („rampe-sur-rampe“). Podkroví však v reálu velmi často sloužila obchodníkům a obyvatelům mostních domů k uskladnění jimi prodávaného zboží.
Co se týče vnitřní dispozice domů a jejich vybavení, s ohledem na dobovou praxi se zde pravděpodobně nenacházela žádná kuchyně. Jeden z pokojů (ten, v němž se nacházelo ohniště ústící do komína) mohl přes den sloužit k přípravě jídel, ale v době 17. století bylo naprosto běžné kupovat si již uvařené a hotové jídlo jinde a přinést si jej ke konzumaci domů. (Poměrně známá je rytina Nicolase Guérarda vyobrazující noční život v Paříži, na níž traktér připravuje skopovou kýtu.)
Stavební plán z roku 1718 - detail fasád domů
|
|---|
S přihlédnutím k dějinám každodennosti a vztahu barokního člověka k hygieně, o koupelně (natož společné) v domech nelze vůbec hovořit. Disponovala-li budova toaletou, jednalo se o společný záchod, který se nacházel v přízemí (či ve sníženém přízemí) vzadu za obchodem, u paty schodiště. Mostní domy byly coby bydliště velmi žádané i proto, že jejich záchodky ústily přímo do Seiny, takže nebylo nutné pravidelně vyprazdňovat žumpu či řešit vylévání nočníků. Dům číslo 13 na uvedeném stavebním plánu má vzadu (směrem od ulice k řece) „krakorcovou skříň“, která zřejmě obsahovala právě společný záchodek. (Tyto „krakorcové skříně“, chceme-li „arkýřové prévety“, jsou dobře viditelné na obrazu Petit-Pont z roku 1717.)
Petit-Pont (již bez domů) na Turgotově mapě (1739)
|
|---|
Bydlení v mostním domě, včetně různých úskalí s hygienou, poměrně výstižným způsobem reflektuje Françoise Hamel ve své knize Královna temnot (s. 21): Pokoje se kupí šikmo jeden na druhém, tak tak, že se nesesunou. Jsou maličké, čtvercové, na každém poschodí jeden, se společnou chodbičkou, kam se vejdou dva lidé, víc ne. Můj oblíbený pokoj je ve čtvrtém patře, kam nikdo nechodí, protože v zimě je tam ledárna, v létě výheň. Zato místnost v přízemí nenávidím, tam jsem často trestána, nucena dýchat pach desítky nočníků, které čekají na vylití. (…) Tu matka dává nočníky zakrýt hedvábným prostěradlem a přikazuje služce, aby kolem nich rozložila vonné pytlíčky, jaké si dámy u dvora vkládají do účesů a pod sukně.
(Úryvek se týká domu obchodníka na Pont Marie - Mariově mostu, ale praxe byla obdobná i pro jiné mostní domy.)
« zpět na Bydlení na pařížských mostech
|
