Catherine Deneuve

Patří k těm vždy elegantním Francouzkám, které v šedesátých letech zářily z filmového plátna. Ovšem jen několik málo z nich smělo svoji tvář propůjčit Marianne, tedy ženě, která bude symbolizovat Francii.

Paraplíčka z Cherbourgu (Les parapluies de Cherbourg, 1964) Geneviève (Catherine Deneuve), stejně tak jako její matka, madame Emery pracuje v krámku s paraplíčky. Jde o sentimentální příběh dívky, zamilované do Guye od benzinové pumpy, jejíž matka by ji ale raději viděla s bohatým Rolandem Cassardem. Přichází rok 1958 a Guy odchází do války v Alžírsku. Na rozloučenou jí zanechá jen neosobní dopis, a když těhotná Geneviève nedostává ani žádné nové zprávy, souhlasí s manželstvím se zajištěným, ale nemilovaným Rolandem. Film Jacquese Demyho přinesl nečekaný úspěch. Hnus (Répulsion, 1965) Belgičanka Carole Ledoux (Deneuve) žije se svou sestrou Heléne ve Spojených státech a pracuje jako manikérka v salonu krásy. Nejprve pro pobavení, ale později stále více upřímně se o ni zajímá jakýsi mladý muž. Brzy se však projeví její psychická vyšinutost, vycházející z jejích pocitů ze sexu, který se jí hnusí, ale zároveň ji také přitahuje. Ten je jí neustále připomínán přítomností Helénina ženatého milence. Když Heléne odjíždí na dovolenou, Carole zůstává v bytě sama a stává se obětí svých představ. Psychologickým thrillerem šokoval Roman Polanski. Kráska dne (Belle de jour, 1967) Pierre (Jean Sorel) a Séverine (Catherine Deneuve) jsou již nějakou dobu manželé a bývali stejně šťastný pár jako jejich přátelé, frivolní Renée a Henri Husson, svůdník zralého věku. Pierre jako chirurg tráví hodně času v nemocnici a jeho mladá žena, společensky dobře postavená dáma se nudí. Hledá satisfakci a díky Henrimu ji najde. Rozhodne se během dne pracovat v jednom pařížském nevěstinci. Snímek slavného španělského režiséra Luise Bunuela býval označován jako psychopatologické drama. Slečinky z Rochefortu (Les demoiselles de Rochefort, 1967) Jacques Demy natočil komediální muzikál s Genem Kellym z prostředí jarmarku v Rochefortu. Ve městě nastal neobvyklý ruch, dvě mladé sestry Delphine (Catherine Deneuve) a Solanage (Francoise Dorléac), které dávají hostům v kavárně jejich matky hodiny tance, nyní upřesňují svůj taneční výstup na slavnost. Solange se seznámí s americkým pianistou Andym, kterého velmi obdivuje. A Delphine poznává mladého námořníka Maxence, který si pro svůj portrét vytváří představu princezny, jenž se s každým tahem více podobá Delphine. Poslední metro (Le dernier metro, 1980) Truffautovo drama je zasazeno do okupované Paříže v roce 1942 a zápletka se rozvíjí na pozadí zkoušek skupiny herců divadla na Montmartru. Lucas Steiner se jako německý žid musí skrývat a tak je vedení divadla svěřeno do rukou jeho ženy Marion (Deneuve). Ta se musí starat nejen o pronásledovaného manžela, ale také se potýkat s pronacistickým divadelním kritikem, který má moc nechat její divadlo zavřít. Přitom je současně také herečkou a prožívá sexuální napětí vytvářené mladým hercem Bernardem (Gérard Depardieu), jenž se však dvoří všem ženám kromě ní. Afričan (L’ Africain, 1982) Philippe de Broca natočil příjemnou komedii s Catherine Deneuve v roli Charlotte, mladé ambiciózní zaměstnankyně Klubu Méditerranée, jenž má v plánu postavit nový rekreační komplex přímo ve volné africké buši. Charlotte musí ověřit tamější podmínky, ale k tomu potřebuje letadlo a taky pilota. V tomto koutě země je její jedinou možností Victor (Philippe Noiret). Victor však není nikdo jiný než Charlottin manžel, kterého ignoruje se vším všudy již několik let. Navíc Victor vidí nebezpečnou invazi turistů docela jinýma očima než jeho žena. Hlad (The Hunger, 1983) V americký snímku Tonyho Scotta se před kamerou sešlo hned několik hvězd. Doktorka Sarah Roberts (Susan Sarandon) je odbornice na problematiku stárnutí a během jednoho televizního vysílání popisuje výsledky svých výzkumů. Zdá se, že její výklad fascinuje Miriam (Catherine Deneuve), mladou ženu, která žije v luxusním sídle ve společnosti Johna Blaylocka (David Bowie). Miriam však již od časů starověkého Egypta ovládá schopnost regenerovat svůj půvab a už tři sta let žije s Johnem Blaylosckem... Indočína (Indochine, 1992) Píší se třicátá léta a Eliane Devries (Catherine Deneuve), majitelka obrovské gumovníkové plantáže ve Francouzské Indočíně prožívá zásadní zvraty. Musí vzdorovat nejen změnám ve Vietnamu, kde to začíná vřít nacionalismem a komunismem, ale také zkorumpovanému řízení kolonie. Adoptovala Camille, osiřelou místní dívku, a pak do života doposud odměřené a chladné ženy vstoupí mladý důstojník námořnictva Jean-Baptiste Le Guen (Vincent Perez). Děj Wargnierova filmu pokračuje až do roku 1954, kdy se Francouzi stáhli z jihovýchodní Asie. Východ-Západ (Est-Ouest, 1999) Na Oscara nominované drama režiséra Wargniera vzniklo ve spolupráci Francie, Ruska, Bulharska a Španělska. Děj začíná v roce 1946, kdy se do Sovětského svazu vracejí tisíce porevolučních emigrantů, kteří uvěřili falešným slibům Stalina. Většina z nich byla popravena nebo zahynula v pracovních lágrech. Uvěřil jim i lékař Alexej, jehož francouzská manželka Marie byla okamžitě označena za špiónku. Alexej podřídí celý život tomu, aby ženu a malého syna dostal za hranice. Sám se s nimi setká až po půl století. Deneuve hraje Gabrielle, herečku která manželům pomáhá. 8 žen (8 femmes, 2002) V až nečekaně úspěšném muzikálu s detektivní zápletkou režisér François Ozon konfrontoval v současnosti nejslavnější herečky francouzského filmu. V padesátých letech, v době, kdy se všichni chystají slavit Vánoce ve velkém rodinném domě stojícím na zasněženém poli, se odehrává velké drama. Pán domu byl zavražděn. V domě je jen osm žen (Catherine Deneuve, Isabelle Huppert, Fanny Ardant, Danielle Darrieux, Emmanuelle Béart) a mezi nimi je nutno hledat viníka.

Francouzských blond hereček, které byly hezké a jejich filmy oblíbené bylo mnoho. Těch které byly obdivované pro skutečně velké filmové úspěchy, a těch, které se pro svoji jedinečnou tvář staly symbolem Francie jen několik málo. A to všechno aby se nezměnilo ani po čtyřech desetiletích jejich kariéry - to už může být snad jen jedna jediná - Catherine Deneuve, jenž 22. října roku 2003 oslavila šedesátiny. Tato dáma bývá často nazývána královnou filmu nebo císařovnou plátna. I při největších pochybnostech, co se označení pro Catherine týče, musíme při pohledu na její kariéru uznat, že skutečně symbolizuje víc než jednu dovršenou epochu. Její první úspěch, to jsou Velkou cenou Filmového festivalu v Cannes obdařená Paraplíčka z Cherbourgu (1964), ačkoli před kamerou se mihla již v roce 1957. Přitom ve skutečnosti nikdy hrát nechtěla. Vždy elegantní Catherine toužila po tom stát se módní návrhářkou, ale dceru divadelních a filmových herců Maurice Dorléaca a Renée Deneuve svět filmu nakonec stejně dostal do svých spárů a přinejmenším tím jen získal. Navíc v době, kdy začínala, byla její starší sestra Françoise Dorléac již uznávanou herečkou. Právě s Françoise později zpívala a tančila ve Slečinkách z Rochefortu. Catherinina maska chladné blond krásky, moderní, nezávislé a přesto pokud možno křehké ženy připomíná styl, který v padesátých letech prosadila Brigitte Bardot. Tahle podobnost není vůbec náhodná, Catherine byla jedna z těch tváří, které neunikly pozornosti tvůrce velkých hvězd, režiséra Rogera Vadima. Stylu, která jí pomohl vybudovat se držela i v budoucnu, ale svojí jedinečnou elegancí a chladnou odměřeností mu dodala osobitějšího charakteru, který ji naprosto odlišil od ostatních tváří šedesátých let. Mezi pěti filmy, které v roce 1965 natočila byl i Polanského psychothriller Hnus, kterým se odstartovala Catherinina série poněkud zvláštních filmových rolí. Dá se říct, že klíčové postavy v její filmografii byly vždycky nějakým způsobem spojeny se sexualitou a Catherine jim s přesvědčivostí sobě vlastní propůjčovala svou kultivovanou a chladnou smyslnost. V mnoha z těch filmů, které ve své době vzbuzovaly senzaci, hrála právě ona. V Krásce dne šokovala vůbec sama přítomnost křehké blondýnky, do té doby téměř výhradně známé z rolí tichých, do sebe uzavřených postav. A tuhle nesmělou čtyřiadvacetiletou hvězdičku Luis Bunuel obsadil do role smyslné, tajemné a znuděné Séverine, která se jednoho dne rozhodla pracovat v nevěstinci. Úspěchu Krásky dne napomohly také slavné kostýmy od Yvese Saint Laurenta, tvůrce nezapomenutelné sexy módy, paradoxně v dobách sílících feministických hnutí. Kráska dne se stala mezníkem v jejím životě a snad navěky jedním z nesmazatelných synonym pro Catherine Deneuve. Pak už obyčejně stačila jen její přítomnost pro to, aby film vzbudil senzaci. Mezi role smyslných a tajemných žen patří i Julie z Truffautovy Sirény od Mississippi (1969) s Jean-Paulem Belmondem, v níž je však diváci překvapivě příliš nepřijali. Ačkoli stejný osud čekal i nedávný remake Sedmý hřích, kde Catherininu roli manželky na inzerát, která se před ničím nezastaví, převzala Angelina Jolie. Aby těch skandálních rolí nebylo málo, v roce 1974 se jí na seznamu filmových postav objevila první z řady lesbiček. V Zig zig byla částí kabaretního páru s Berandette Lafont, v Ecoute voir (1978) se líbala s Anne Parillaud a díky roli bisexuálního upíra v americkém thrilleru Hlad (1983) si získala nesmazatelný status právě mezi lesbičkami ve Spojených státech. A ve Zlodějích (1996) byla provdanou vysokoškolskou profesorku, zamilovanou do své studentky. Stejným směrem se ubírá i Catherinina role z muzikálu 8 žen (2002). Ženy se zálibou v provokujících rolích se často nestávají nejrespektovanějšími herečkami. Catherine Deneuve je příkladem ženy, které se to podařilo. Uměla vždy stejnou měrou vzbudit senzaci, jako si získat úctu a obdiv. A snad právě díky tomu šedesátá léta, která byla zlatá pro většinu hvězd, pro Catherine neznamenala to jediné úspěšné období s příkrým koncem. Naopak - je jednou z mála, snad i jediná, která dodnes točí až pět filmů ročně, a která v devadesátých letech nashromáždila pěknou sbírku čestných cen. Jen divadlo filmové herečce nahání hrůzu Svého prvního Cesara má za Poslední metro, Truffautovo drama, které přineslo úspěch i Gérardovi Depardieu. Jak je ale vůbec možné, že se Catherine tak dokonale vtělila do role divadelní herečky, když světem divadla nikdy neprošla? To zůstává přímo záhadou, jejímž vysvětlením může být právě nepřekonatelný strach z jeviště, k němuž se dáma francouzského filmu přiznává. Mezi nejrůzněji zaměřenými dramaty natočila také pár více či méně úspěšných komedií, jako Divocha (1975) s Yvesem Montandem a Afričana (1983) s Philippem Noiretem, aby se až ve svých padesáti letech dočkala oscarové nominace za roli odměřené Eliane ve výpravném eposu Indočína. Svět filmu obdařila - tehdy již za všech okolností respektovaná dáma v pro ni až pozoruhodně úspěšném roce 1999. Už devátou nominaci na Cesara získala za Palce Vendome, Svět diamantů z předchozího roku, v Pola X hrála matku Gilliauma Depardieu a v Čase znovu nalezeném, vycházejícím z Proustova románu se objevila s Johnem Malkovichem a Emmanuelle Béart. Její neotřesitelný status kupodivu nijak nepoznamenala ani role francouzské královny v americké, neúspěšné, akční verzi Mušketýra (2001). Zato Ozonův muzikál 8 žen si získal nadšení snad na všech festivalech, jimiž prošel, soundtrack se ve Francii stal hitem a příležitostně zpívající Catherine (v roce 1980 natočila album se legendárním Sergem Gainsbourgem) nazpívala nové CD s písněmi od Davida McNeila. Catherine oslavila šedesátku a její tvář s jedinečně povzneseným výrazem na nás stále hledí z titulních stran světově proslulých časopisů. Loni, v dalších čtyřech projektech, věnovala svou pozornost hlavně televizní tvorbě, mezi níž a filmem nevidí ostré hranice. A tak natočila Marii Bonaparte, minisérii ze života praneteře francouzského císaře Napoleona, ale co vzbuzuje pozornost snad ještě víc - přijala roli v dalším z řady zpracování slavných Nebezpečných známostí podle de Laclosova kultovního románu v dopisech. Roli Valmonta má Rupert Everett a markýzu de Merteuil Catherine Deneuve. Tentokráte se děj z 18. století přenesl na Francouzskou Riviéru v roce 1963 a pokračuje v Paříži, Montrealu a Skotsku. Ukáže se, jaká bude v roli, kterou už hrála Jeanne Moreau, Annette Bening, Glen Close nebo mladičká Sarah Michelle Gellar. S těmito novými rolemi se rozhodně nezdá, že by Catherinina kariéra spěla ke konci, a je víc než možné, že tento živoucí symbol francouzské elegance a kultivované smyslnosti do světa filmu ještě docela znatelně přispěje. ...nezávislá, svobodomyslná Catherine „Nikdy mi nečinilo potíže zůstat svobodnou.“ „Nechápu, proč bych se měla vdávat, když existuje rozvod.“ „Byla jsem vdaná, ale pro svůj život to nepotřebuji.“ Madame Deneuve se svůj život se snaží vést ve znamení naprosté nezávislosti a takovými výroky s oblibou šokovala v rozhovorech pro světové časopisy, ještě v dobách, kdy z nich společnosti plné předsudků tuhla krev v žilách. A drží se jich i dnes, kdy jimi však nikoho nepřekvapí. Nezávislé ženy se staly standardem. Catherine svá slova dokazovala v té době i docela nevhodnými událostmi. V roce 1963 se jí narodil syn Christian Vadim ze vztahu s francouzským režisérem ruského původu Rogerem Vadimem (1927 - 2000), prvním manželem Brigitte Bardot. Ale neprovdala se. O tom, že Catherine nikdy neztrácela čas, svědčí i fakt, že zatímco v roce 1961 se s Vadimem setkali, o dva roky později se jí narodil syn, tak v roce 1965 se už provdala za fotografa Davida Baileyho, jehož poznala pochopitelně při focení. Když v roce 1999 vyšla Baileyho monografie s fotografiemi hvězd 60. let, tvář této chladné krásky vévodila titulní straně. A když v roce 1971 poznala italského herce Marcella Mastroianniho (1924 - 1996), a v květnu příštího roku se narodila dcera Chiara Mastroianni, rozvedla se s Baileym. Ovšem už v roce 1975 se rozešla i s Mastroiannim a tím s výraznějšími aférami nadobro skončila. Jak se zdá, od toho okamžiku se zaměřila na svou kariéru. Následujícím rokem počínaje totiž nasbírala devět nominací na prestižní cenu Cesara za nejlepší herečku ve Francii a samozřejmě nezapomeňme na množství dalších cen. Catherine - přísná matka filmových hvězd Když se jí 18. června 1963 narodil syn Christian, snažila se jej dvacetiletá matka vychovávat po vzoru svých rodičů a s přesvědčením, že to hlavní, co by měl mít, je soukromý svět, přátelé a rodina. Během cest za natáčením tedy syna svěřovala chůvě a nesnažila se jej vést k filmu jen proto, že je potomkem slavných rodičů. Christian se o ní vyjádřil tak, že byla mnohem přísnější než otec, ale že ho současně velmi podporovala jako každá matka. Přes veškerou Catherininu snahu poskytnout dětem možnosti běžného života, jej herecký svět stejně zasáhl. Není divu, vždyť jeho rodinný svět se dokonale překrýval se světem filmovým. Například Christianův výrok: „Obě dvě mají neuvěřitelnou vůli. Když mají něco v hlavě, nic je nemůže zadržet. Jsou jedna ohromná rozhodnost.“ srovnával dvě otcovy partnerky, dvě uznávané herečky - Catherine a Jane Fonda. Byl však zděšen tím, kolik času a energie jeho matce pohltí úsilí být hvězdou. Snad proto se stal především divadelním a televizním hercem. Nicméně v roce 1982 debutoval v otcově filmu Surprise Party a od té doby se objevil v téměř třech desítkách filmů. V roce 1996 se oženil se čtyřiadvacetiletou stylistkou Caroline a vloni se objevil na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Že by se nakonec přeci jen rozhodl věnovat svůj čas tomu „být hvězdou“? Dcera Chiara se narodila 28. května 1972, to už si Catherine s rolí matky druhého dítěte věděla rady. Také Chiaru naprosto uchvátil svět filmu, a tak se už v roce 1979 objevila v kousku A nous deux. Nicméně teprve od roku 1993 získaly její filmové přírůstky na pravidelnosti a od té doby jich vzniklo stejně jako u Christiana téměř třicet. S otcem a mnoha dalšími hvězdami se objevila v Altmanově Pret-a-Porter (1994), o dva roky později hrála s matkou ve Zlodějích. Teprve v roce 1999 si Catherine zahrála společně s oběma dětmi ve snímku Čas znovu nalezený. Chiara má s matkou hodně společného, v roce 1996 se jí narodil syn a v roce 2002 se tato příležitostně zpívající modelka provdala za zpěváka a skladatele Benjamina Bioleyho. Svoji tvář Chiara propůjčuje značkové kosmetice a parfémům. Catherine v 80. letech dělala reklamu na parfémy Chanel a to s takovým úspěchem, že v Americe začala být známější z reklam než z filmů. V roce 1986 madame Deneuve, která již v roce 1971 založila filmovou produkční společnost, dokonce přišla s vůní nesoucí její jméno. « zpět na Filmové ikony 60. let