Móda doby krále Slunce

Úvod a přehled kapitol
Přehled vývoje módy 17. století
Rané baroko a zrození módy krále Slunce
Okouzlující šlechtici králova dvora
Oslnivé dámy z doprovodu Ludvíka XIV.
Kadeřnická kouzla: účesy a paruky
Šperky a šaty poseté diamanty
La toilette: od květinových parfémů k dokonalému make-upu
Dokonalé botičky
Doplňky pro pány i dámy
Módní distribuce, časopisy a ikony

Šperky a šaty poseté diamanty

Proč se spokojit jen s kombinací všech barev a tvarů prstenů, náhrdelníků, náramků a náušnic, když lze šperky nosit také ve vlasech, ozdobit jimi střevíčky, zapínat jimi kabát nebo jimi prostě posázet celé šaty.

První náhrdelník od Joffreye Jednou našla u okna před nímž sedávala pouzdro z červeného marokénu s železným kováním, a když jo otevřela, objevila nejkrásnější diamantový náhrdelník, jaký si dokázala představit. (...) Ale když se jednou večer pozorovala ve velkém zrcadle, nádherná v saténových šatech slonové kosti s vysokým krajkovým límcem, protkávaným perlami, a najednou vedle sebe zahlédla temnou postavu hraběte de Peyrac, přepadlo ji zoufalství, jako by jí na ramena padl olověný plášť. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 174 – 175) Mladý manželský pár de Peyrac zářící diamanty „Smaragdy,“ řekl. „Ty se vám hodí k očím... Všechno to zlato je příliš vyzývavé, má poněkud těžký lesk. Vaše oči ho zjemňují, oživují. Potřebujete náušnice a smaragdový náhrdelník. Prsteny můžete prostřídat i diamanty.“ Angelika se sklonila nad šperkovnicemi a začala si vybírat šperky. (...) Když se obrátila, hrabě de Peyrac si právě připínal meč na závěsný řemen, vykládaný diamanty. (...) Hrabě byl celý v černém a stříbrném. Černý vlněný plášť měl ozdobený stříbrnou krajkou, kterou držela diamantová spona. Vykukovala mu z něj vesta ze stříbrného brokátu, zdobená zvláštní černou krajkou. Tři volány téže krajky mu spadaly z pod tmavých sametových nohavic. Na botách měl také diamantové spony. I vázanka se širokým uzlem byla pošitá malými diamanty. Prsty měl plné diamantových prstenů a na jednom prstě obrovský rubín. Nasadil si klobouk s bílými péry (...). (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 274 - 275) Druhý náhrdelník od Joffreye Joffrey přešel za ni. Do žlábku mezi ňadry jí pověsil diamantový náhrdelník. Každý diamant měl v sobě ještě vsazený rubín. Šperk jí halil téměř celou hruď a jeho cena byla nedozírná.Hrabě stál vzpřímený a tmavý vedle její zářící pleti a světlých vlasů. Pozoroval ji kritickýcm zrakem v zrcadle a ona si náhle vybavila onen dávný den, kdy jí jako sedmnáctileté dívence zavěsil na krk svůj první dar. (...) Snad jsme se po tolika letech nevrátili na samý počátek, napadlo ji. (Angelika Spiknutí stínů, Český spisovatel 1994, s. 263) Klenotnice u Rescatora „Máte ráda šperky?“ Přitáhl si na stole tepanou šperkovnici a odklopil těžké víko. „Podívejte se.“ Vytáhl nádherný mléčně duhový perlový náhrdelník se zlatými uzávěry. Položil ho před ní na stůl a vytáhl další šňůru stejně lesklých a velkých perel, snad ještě nazlátlejších než první a tak dlouhou, že vypadala jako neskutečná. Dala by se otočit nejméně desetkrát kolem krku a ještě by visela až ke kolenům. Angelika zmateně pozorovala tu krásu. (Angelika a její láska, Český spisovatel, 1993, s. 53) (...) „Jdete právě včas,“ poznamenal, „zrovna přemýšlím, po kom zdědila tahle osůbka své sklony. Představte si, že mi před chvílí ukradla drahokamy za dva tisíce liber.“ „Ukradla?“ zkoprněla Angelika. „Když jsem se vrátil k sobě, s přehledem se probírala klenotnicí, kterou jsem otevřel dnes ráno pro vás. Musela ji zahlédnout během své návštěvy. A když jsem ji chytil při činu, ta půvabná slečna se vůbec nedala vyvézt z míry a s klidem mi oznámila, že mi můj majetek nevrátí.“ (...) Podařilo se jí rozevřít malé prstíky a vydolovat dva diamanty, jeden smaragd a jeden safír. (Angelika a její láska, Český spisovatel, 1993, s. 101) (...) „A kde mi ta čertice Honorina ukradla diamanty, aby mi dala najevo, kdo má na vás právo.“ „Už máme tolik společných vzpomínek.“ (Angelika a ďáblice, Český spisovatel, 1994, s. 37) Kostým Krále Slunce posázený drahokamy Pod sametovou maskou, která jí skrývala tvář, pozorovala tančící páry. Král s Madame právě zahájili ples. Panovník představoval Jupitera z baletu Slavnost na Olympu. Zářil tak, že všechny oslnil. Ani maska nemohla zachránit jeho inkognito. Byla zlatá. Zlatá přilba zdobená listím z nebroušených drahokamů a diamantovými růžemi končila chocholem z ohnivých per. Celý kostým byl ze zlatého brokátu a zářil tisíci démanty, zasazenými ve výšivkách. Básník Loret, jenž ho měl za úkol nazítří vynachválit, se zmohl pouze na následující slova: toho prince oblečení stálo jistě celé jmění. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 152) Diamantová hvězda hraběte de Peyrac Všeobecnou pozornost přitahovala především maska, a pak obrovská a nádherná diamantová hvězda, zavěšená na bílé hedvábné stuze a odrážející se od jeho černého, stříbrem bohatě vyšívaného kabátce. Stejně veliký diamant zdobil jílec jeho meče. (Angelika a spiknutí stínů, Český spisovatel, 1994, s. 103) Angelika v perlách, poprvé ve Versailles Angelika měla zelené brokátové šaty pošité velkými stříbrnými květy a na krku nádherný perlový několikařadový náhrdelník, který jí sahal hluboko pod okraj živůtku. Vlasy, učesané mistrem Binetem, byly také zdobeny perlami a dvěma lehounkými péry, která vzbuzovala dojem sněhového poprašku. (Angelika Cesta do Versailles, Ikar, 1999, s. 430) Prsten od Nicolase Podívej, co ti nesu. Prsten, pravej. Nechal jsem si to ověřit u zlatníka na nábřeží d´Orfèvres. Podívej... Ty nechceš? Koukni, dal jsem ho vedle tebe... (...) Vedle ní se zaleskl prsten s diamantem. Usmála se. Stejně dokáže vždycky Nicolase utáhnout na vařené nudli. (Angelika Cesta do Versailles, Československý spisovatel, 1992, s. 46) Náhrdelník Bellièrů Vstal, vytáhl z kapsy jakési pouzdro ze staré ztvrdlé kůže a otevřel ho. Vyndal zvláštní náhrdelník, tvořený řetízkem z bílého zlata a třemi plíšky z růžového zlata na nichž visely tři velké drahokamy, dva rubíny a jeden smaragd. Byl to krásný závěs, přestože trochu starodávný a těžkopádný, určený pro urostlé krásky se světlými loknami, jako byly královny za prvních Kapetovců. „To je přívěsek žen de Bellière,“ řekl. „Ten, z něhož po celá staletí čerpaly odvahu. Je hoden toho, aby ho nosila matka, která obětovala království syna.“ Stoupl si za ni a zapínal jí ho na krk. „Filipe,“ zašeptala Angelika přiškrceně, „co to má znamenat? Co tím míníte? Vzpomínáte si na sázku, kterou jsme uzavřeli tehdy na versailleských schodech?“ (...) „Já už sám nevím, co jsem,“ zabručel mrzutě. „Jisté je jenom to, že teď máte na krku náhrdelník Plessis-Bellièrů, a to mě trochu zneklidňuje. Žádná z mých babiček či prababiček ho nedokázala nosit, aniž okamžitě nezačala snít o válce a vzpouře. Moje matka s těmi kameny na krku vzbouřila pro prince de Condé armády v Poitou. Jistě si na to vzpomínáte stejně dobře jako já. Co teď asi napadne vás? Jako byste potřebovala ještě víc odvahy!“ (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 244 - 245) Philippovy prsteny Angelika pozorovala, jak si Filip navléká prsteny. Dlouze je vybíral, zkoušel si je a kritickým zrakem si prohlížel nataženou ruku. Ani žena by tomu nevěnovala takovou péči. (...) Vzdychl, stáhl si prsteny z pravé ruky, neboť ho výsledný dojem neuspokojoval. Zamyslel se nad otevřenou šperkovnicí, pak jakoby si uvědomil Angeličinu přítomnost, otráveně poznamenal: ach ano (...) Markýz du Plessis si znovu navlékl na prst obrovský diamant a dva další prsteny. Poodešel až k oknu a ve slunečním paprsku zkoumal jejich lesk. (...) „Co říkáte téhle kombinaci smaragdu s tyrkysem?“ (...) „Ano, skutečně se k sobě nehodí. Máte pravdu. Zelený smaragd se s tyrkysově modrou tluče. Možná si vezmu ke smaragdu další diamant.“ (...) Vrátil se k toaletnímu stolku a otevřel další pouzdra. (...) Natáhl před sebe obě ruce, roztáhl prsty a zamyslel se. „Tak co vy na mé prsteny? Tentokrát je to myslím dokonalé.“ „Ano, opravdu... ale jediný prsten na malíčku je diskrétnější, Filipe...“ „Máte pravdu.“ Stáhl zbytečné prsteny, dal je zpátky do šperkovnice, zazvonil na sluhu a přikázal mu, aby přivedl malého Cantora. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 222 - 227) Tyrkysy Bachtiari Beje Hbitým gestem stáhl všechny prsteny a navlékal jí je na ruce. „To je pro tebe... – ty jsi nejvzácnější... Ty si zasloužíš, abys byla ozdobená jako idol.“ Angelika stála oslněná tolika rubíny, smaragdy a diamanty, zasazenými do čistého zlata, ale stejně rychle je vrátila majiteli. „To nemohu!“ „Přidáš další urážku ke všem těm, které jsem už přetrpěl?“ „Když v mé zemi žena řekne ne, znamená to ne i pro dary.“ Bej Bachtiari zhluboka vzdychl, nepokoušel se však s ní dohadovat. Angelika se usmívala a on si prsteny jeden po druhém navlékal zpátky na prsty. „Podívejte,“ řekla a natáhla ruku, „tenhle nosím, protože jste mi ho daroval na znamení spojenectví. Jeho barva se ještě nezměnila.“ „Klenote z tyrkysu, kdy vás znovu uvidím?“ „Ve Versailles,“Excelence,“ odpověděla vesele. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 346) Tyrkys pro Firuzé Chanun (...) já vám budu říkat Firuzé Chanum. (...) Klenot z tyrkysu. Ten je první mezi drahokamy, znak staré Persie z doby Médů. Modrá barva je v naší zemi nejmilovanější...“ Dřív než mohla jakkoliv odmítnout, sundal z ruky těžký prsten a navlékl jí ho na prsteník. „Klenot z tyrkysu...to je výraz mé radosti, kdykoliv vaše oči vzhlédnou k mým. Ten kámen dokáže měnit barvu, když ten či ta, kdo ho má na prstě má špatné svědomí nebo falešné srdce. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 298) Topas rodu Peyraků (...) vytáhl stříbrný šperk, do něhož byl zasazen drahý kámen. Angelika ho okamžitě poznala: Topas. Nebyl to příliš cenný šperk, ale Joffrey de Peyrac ho měl rád, protože ho rodina vlastnila už několik staletí. A často tvrdil, že topas je jeho osudový kámen, má zároveň barvu zlata a plamene. Viděla ho nosit ten topas na konci stříbrného řetězu v sametové vestě. Později ho nechal předložit abbé Antoinovi v Marseille jako poznávací znamení. Převzala z Maurových rukou klenot a vášnivě, se zavřenýma očima ho přiložila ke rtům. Starý Savary ji tiše pozoroval. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 246) Prsten od Osmana Ferrajiho Velký eunuch se usmíval. Vytáhl z dželaby velký, červeně kostkovaný kapesník, rozvázal ho a vytáhl prsten. „To je můj osobní dárek pro vás: prsten. Jistě, je poměrně malý, ale i když jsem dost bohatý, musím ponechat pouze králi, mému pánovi, právo dávat vám ty nejcennější dary. Tenhle vám dávám na znamení spojenectví. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 319) Smaragdový náhrdelník od sultána Ale usmála se, když dostala dárek, který jí Mulaj Ismail poslal: smaragdový náhrdelník, uloupený na italské galéře. Takže Francouzska miluje šperky... Sultán si dal okamžitě zavolat všechny zlatníky a lupou prohlížel jejich nejkrásnější výrobky. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 425)

Perly a diamanty • Až do 17. století nebyly diamanty nijak oblíbené. Mezi drahými kameny byly mnohem populárnější rubíny, safíry a především perly. Diamantům původně patřilo až asi 18. místo. • Perly milovala například Gabrielle d´Estrées, krásná milenka Jindřicha IV., která nashromáždila sbírku 35 tisíc perel. Šaty bývaly pošité perlami (někdy i umělými). Také Anna Rakouská vlastnila proslulý perlový náhrdelník. • Ludvík XIV. však zavedl módu diamantů, která trvá dodnes. Vrcholem elegance a luxusu se stávají „rivière“ – náhrdelníky složené z jedné řady postupně se zvětšujících kamenů. Perly Ludvík XIV. změnil perly v symbol hlubokého smutku. Král Slunce a jeho dvůr museli zářit a to nejlépe umožňovaly opracované diamanty. • Nahrazení perel diamanty bohatě napomohlo také vyplenění všech známých nalezišť perel přibližně v polovině 17. století. Diamanty dovezené do Evropy do 18. století pocházely výhradně z Indie. Střediskem světového obchodu s diamanty byla pevnost Golconda. Na počátku 18. století byly indické doly zcela vypleněny a od roku 1730 se do Evropy dostávaly nové diamanty z Brazílie. • Diamanty se stávají symbolem fyzické přitažlivosti a citového vztahu, viz Kněžna de Cléves madame de La Fayette, v níž se muž zamiluje do ženy, poté co ji spatří vybírat si v klenotnictví diamanty. Móda perel: Horní řada: Marie Medici se dvěma a třemi řadami perel, Mlle Mancini (obr. 2 a 4) a Mlle Monpensier s jednoduchým perlovým náhrdelníkem těsně okolo krku. Druhá řada: Mme de Montespan a Mme de Sévigné s jednoduchým náhderlníkem a několikařadovými náramky a Mlle de Montpensier a Marie Medici s jednoduchými náhdrdelníkem a perlovou nášivkou na výstřihu. Ve stejném perleťovém stylu mají všechny dámy i náušnice. Výroba šperků Neopracovaný diamant • Zatímco do poloviny 17. století se cenila jemná zlatnická práce, vkus Ludvíka XIV. nastolil módu dominantních kamenů, pokud možno nenarušovaných kovem. Vyhledávaným uměním se stalo zasazování kamenů do co nejmenších úchytů, díky němuž nebude vidět nic, než sám kámen. Dosud také chyběly metody vhodné k úpravě diamantů, které se výrazně zdokonalily právě v polovině 17. století. Je známo na 300 přírodních barev diamantů. Viz sbírka v Natural History Museum, Londýn. • Pierre Le Tessier de Montarsy vedl dílnu, kde brusiči experimentovali s počtem plošek, aby se kámen co nejvíce třpytil a také obchod nedaleko Louvru. Tento klenotník patřil k Ludvíkovým oblíbencům, často si u něj vybíral kameny a diskutoval o opracování a úchytech nad voskovými modely šperků, do nichž byly cvičně vsazeny diamanty. Na královu zakázku Montarsy vyrobil soupravu královských klenotů, která se skládala z několika set kusů šperků. Katalogy s módními šperky Vkus Ludvíka XIV. - symetrie a hodně lesku • François Lefèbvre a Gilles Legaré vydávali knihy se svými návrhy na opracování diamantů a s návrhy šperků. Na většině návrhů Legaré uplatnil 16 – 32 plošek, což vycházelo ze zmíněného vkusu Ludvíka XIV. Knihy však nebyly zdaleka určeny jen pro klenotníky, ale sloužily jako katalogy pařížských obchodů, neboť titulní strana sdělovala, že všechny vyobrazené šperky jsou k dostání v Montocorentově obchodě v rue Saint-Jacques. Rytiny v katalogu byly natolik dokonale reklamní, že brož byla na pozadí pohledu na Notre Dame, přívěšky vedle výjevu z lovecké královské vyjížďky atd. V 17. století tak přišlo do módy během pobytu v Paříži také nakupování šperků. Jean-Baptist Tavernier (1605 – červenec 1689) Původně klenotník, kterého hnala touha po nejkrásnějších kamenech. Toužil spatřit diamanty orientálních vládců, poznat jak a kde se těží. Procestoval Francii, Anglii, Itálii, Švýcarsko, Německo, Polsko, Maďarsko. Potom se pustil na východ a za svými obchody projel Konstantinopol (1631), kde strávil 11 měsíců a pokračoval přes Tokat, Erzerum a Erivan do Persie. Z Isfahanu se vrátil přes Baghdad, Aleppo, Alexandretta, Maltu a Itálii v roce 1633. Po návratu se stal správcem majetku vévody d´Orléans a v roce 1638 zahájil další cestu do Persie a poprvé také do Indie, kde se souhlasem Velkého Mogula poprvé nakupoval. Při další cestě 1643 – 1649 se dostal až na Jávu, ale na svých posledních třech cestách (1651-55, 1657-62, 1664-68) se již nedostal dál za Indii. V roce 1662 se oženil s dcerou pařížského klenotníka Madeleine Goisse. Pro jeho přátelské vztahy s Orientem se mu dostávalo stále větší váženosti i doma a byl představen králi. Na konci roku 1668, když se vrátil do Francie, zahájil prodej svých úlovků z Indie. Do začátku příštího roku je král Slunce skoupil téměř všechny. Ve vyšším věku se nechal portrétovat obklopen svým bohatstvím, s turbanem na hlavě a v kožešonou lemovaném lesklém brokátovém rouchu na perském koberci. Na malíčku měl jen jediný, podle indického zvyku neopracovaný diamant, čímž dával najevo svůj nesouhlas s Ludvíkovou zálibou v množství třpytivých plošek. Poslední léta nebyla milá k protestantům a podle některých pramenů dokonce nějaký čas strávil v Bastille. Jisté je, že opustil Paříž a pobýval ve Švýcarsku (1687), v roce 1689 odjel přes Persii do Ruska, kde v tomtéž roce zemřel v Moskvě. Sám se výstižně popsal jako prvního Evropana, který světu otevřel cestu k dolům. Královské klenoty Šaty pošité drahokamy • V roce 1691 Ludvík pověřil Pierra Le Tessier de Montarsyho a brusiče a obchodníka Louise Alvareze soupisem královských klenotů. Ukázalo se, že již v roce 1683 vlastnil Ludvík XIV. klenoty v hodnotě přes 350 milionů dolarů. Kromě toho v roce 1685 uzavřel s Montarsym smlouvu na dodávku více než dvou set diamantových knoflíků. V roce 1715 tak činila hodnota jeho klenotů asi 600 milionů dolarů. • Jednalo se asi o 6 tisíc větších a velkých diamantů (včetně obrovského modrého diamantu, který nosil na krku pověšený jen na stužce, aby nic neodvádělo pozornost od kamene a menšího, zato později známého oranžovo-růžového diamantu.), 1500 dalších drahých kamenů a pouhých 500 perel, které jeho srdci rozhodně nepřirostly jako věčné diamanty, z nichž učinil symbol bohatství, krásy, elegance a moci, což trvá dodnes. Diamantové knoflíky na kabátci Ludvíka XIV. (1702) • V roce 1669 Ludvík XIV. poprvé dokazoval svoji moc a bohatství před tureckým vyslancem, když si nechal zhotovit šat téměř úplně pokrytý diamanty. Při svém posledním veřejném vystoupení před smrtí 19. února 1715 měl na sobě nejen velký modrý diamant, ale celý šat měl pokrytý diamanty v hodnotě 12 milionů liber, který byl tak těžký, že král údajně musel spěchat se svým proslovem. • Král Slunce uměl šperky nosit a to všude: diamanty měl ozdobený jílec meče, přezky bot, spony podvazku, jehlice ze sedmi velkých kamenů se mu skvěla na klobouku, a diamanty sloužily i jako knoflíky. Nakonec se jeho oděv stal pouhou podložkou pro tyto knoflíky. Měl jimi obšité i knoflíkové dírky, od nichž se táhly celé řady dalších knoflíků, stejně jako podél kapes, na rukávech, na bocích i vzadu kolem rozparku. Ludvíkovy diamanty Modrý diamant Jean-Baptist Tavernier dovezl také budoucí Modrý diamant francouzské koruny, který král nechal v roce 1673 přebrousit podle nejnovějších módních stylů, což kamenům zajišťovalo maximální lesk. Jeho hmotnost se tak sice snížila téměř na polovinu, ale od té doby měl modrý diamant svůj charakteristický tvar srdce a Ludvík XIV. jej nosil na krku uvázaný na stužce. Ludvík XVI. Jej daroval Marii-Antoinettě. Za revoluce diamant zmizel a objevil se až v roce 1812 v Londýně, kde jej nechali znovu opracovat do podoby oválu. Od roku 1839, kdy byl již v majetku Henry Philipa Hopeho se mu již neříkalo modrý diamant, ale Hopeho diamant, který svým majitelům přináší smůlu. Od roku 1958 je majetkem amerického Smithsonian Institutu a vystaven v National Museum of Natural History, Washington. Oranžovo-růžový „Hortensia“ diamant Jeden z diamantů, které Ludvík XIV zařadil mezi královské klenoty. Díky své velikosti nepatřil mezi Ludvíkovy oblíbence a jeho hodnota ve své době nebyla rozhodně nejvyšší. Své jméno Hortensia získal po holandské královně Hortense de Beauharnais, která ho nosila. (Hortense byla dcera císařovny Josefíny a nevlastní dcera Napoleona Bonaparte a též matka Napoleona III.). Diamant byl ukraden v září 1792 a o rok později se objevil ve starém domě v pařížských Les Halles. V roce 1830 byl znovu ukraden z Ministerstva námořnictví, ale brzy znovu objeven. Nakonec skončil v Louvru.