Výtvarná díla: outfity, návrhy kostýmů

Můžeme obdivovat kostýmní návrhy z Borderieho filmů, ovlivněné módou 60. let, nebo mnohem autentičtější kostýmy z jiných filmů, ale nakonec nám to stejně nedá a pouštíme se do dalekosáhlých diskusí, jak vidíme které šaty popsané v knize. Svým způsobem nejjednodušší cesta k porozumění tomuto tématu vede skrze kresby.

Přehled obsahuje nejen výtvarnou tvorbu fanoušků díla Anne Golon umístěnou v diskuzním fóru Čtenářské výtvory, ale také výběr nejzajímavějších děl výtvarníků, kteří prezentují své umění na mezinárodních stránkách DeviantArt nebo sociálních sítích.

A jaké jsou vaše výtvarné vize? Přidávejte další...

« zpět na Výtvarný kroužek

Fialové taftové: Dauphine		Fialové taftové: Errnie		Zelené taftové: Errnie		Růžové saténové: Dauphine		Perlově šedé sametové: Dauphine
Dauphine - Taftové z Gouldsbora		Errnie - Taftové z Gouldsbora		Errnie - Svadobné z Monteloup		Dauphine - Růžové na ples		Dauphine - Jezdecké šaty na královský hon
Zezadu ji málem nepoznal, přestože ho Yann upozornil, že madame de Peyrac je v jeho pracovně. Fialové taftové šaty s hlubokými záhyby a těžký bledě zlatý cop, který měla stočený na šíji, ji úplně změnil. Zprvu myslel, že tu stojí nějaká vznešená cizinka, urozená dáma. (Angelika v pokušení. ČS 1994, s. 387)		Od chrbta by ju vari ani nepoznal, keby ho Yann nebol upozornil, že v jeho pracovni je pani grófka. Fialové taftové šaty s honosnými záhybmi a ťažký svetlovlasý uzol, ktorý mala uviazaný na šiji, ju celkom zmenili. Najprv si myslel, že je to nejaká vznešená cudzinka, veľká dáma. (Angelika v pokušení. Tatran 1992, s. 377)		Na velikánskej posteli zbadala Angelika zelené taftové šaty, tej istej farby, ako boli jej oči. Neobyčajne jemná čipka zdobila kosticami vystužený živôtik a plastrón bol vyšitý kvetmi z diamantov a smaragdov. (...) Na bielom saténe sa ligotali tri rady perál jasným, trochu zlatistým leskom. (Angelika Markíza anjelov. Tatran 1970, s. 139-140)		Plesová toaleta byla skutečně nádherná. Byla ušitá z ohnivě růžového saténu, doplněná pláštěm barvy červánků a živůtkem vyšitým drobnými perleťově růžovými květy. Jako šperky k ní si vybrala růžové perly. Náušnice v podobě hroznů, náhrdelník ze tří šňůr a diadém do vlasů ve tvaru měsíce. (Angelika a král. Ikar 2000, s. 6)		Šaty na hon se jí moc líbily. Přiměla krejčího, aby jí ušil perlově šedý sametový kabátec pánského střihu, který dá patřičně vyniknout jemným ženským tvarům. Na velkém bílém mušketýrském klobouku se skvěla pštrosí péra. Nekrásnější byla ale kravata. (...) Byla to vlastně široká stuha z naškrobeného linonu, pošitá maličkými perličkami, několikrát uvázaná kolem krku a pak uvázaná do tvaru motýla. (...) Dlouho váhala před zrcadlem, zmačkala nejméně deset přepychových kravat, jež jí poslal obchodník od Zlaté vázanky, a nakonec se rozhodla uvázat si jakýsi „mušketýrský“ uzel, ale větší, než nosí muži. Ženské tváři by podle jejího názoru jen tvrdý límec loveckého kabátce neslušel. Ten bílý obláček pod bradou dodá oblečení ženskost. (Angelika a král. Ikar 2000, s. 5)
Azurové saténové: Jeanne		Azurové saténové: Dauphine		Azurové saténové: Fantina		Azurové saténové: Errnie		Azurové saténové - barevné variace: Fantina
Jeanne - Azurové z Quebeku		Dauphine - Azurové z Quebeku		Fantina - Azurové z Quebeku		Errnie - Azurové z Quebeku		Fantina - Azurové z Quebeku aneb hrátky ve photoshopu
Vybrala si azurové šaty. Byly z těžkého, téměř bílého saténu, ale když se sklady sukně rozevřely a rozvlnily se jí kolem nohou, hrála nádherná lesklá látka najednou do modra a do růžova jako nebe při východu slunce. (...) Zřejmě se tedy už nenosí, nebo se nosí méně tříčtvrteční nabraná krinolína na dvou spodních sukních, ale spíš jakýsi plášť v barvě šatů, sahající až k lemu sukně. Důležitá byla barva látky, z níž byly šaty ušity. Její jemné duhové odstíny musely oslnit i ty nejrafinovanější oči. Živůtek s krátkými šůsky, na němž byly vyšité růže, a vyztužená náprsenka měly stejný perleťový odstín. Ze saténového uzlu na ňadrech vycházel jakýsi krajkový, poměrně tuhý límec, který lemoval celý výstřih a vzadu tvořil stojáček, jehož lesklý podklad zvýrazňoval půvabnou křivku bělostné šíje. (...) Vybral třířadový perlový náhrdelník. (...) ...obléct ten plášť nebylo tak jednoduché. Byl z bílé kožešiny, podšitý bílou vlněnou látkou se saténovou vložkou a široká kapuce byla lemovaná zlatem a stříbrem vyšitými květy. (...) Dotkla se jedné visací náušnice, aby viděla odlesk diamantu na své tváři. (...) Jejich lidé se objevili s bílým pláštěm, nesli ho za čtyři cípy jako vlajku. Hrabě de Peyrac ho vzal a sám ho položil Angelice na ramena a urovnal záhyby, rozprostřel jí nádhernou kapuci kolem zářivých vlasů. (Angelika v Quebeku 1. ČS 1995, s. 5-11)						Vybrala si azúrové šaty. Boli to šaty z ťažkého, temer bieleho saténu, ale keď sa na nich záhyby roztvorili alebo poukladali, pohrávali v nich jasnomodré záblesky, ktoré sprevádzali každý pohyb nádherného lesku a zároveň bolo vidieť nepatrný odblesk ružovej, ktorá pripomínala ranný úsvit. (...) Bolo jasné, že už sa nenosia, alebo že sa už menej nosia šatové pláště zdvihnuté do „krinolíny“ na jednej alebo dvoch ďalších sukniach, lebo tento plášť teraz celkom splýval s farbou sukne, na ktorej sa roztváral. Nádhera tejto látky spočívala v dúhových odtieňoch, ktoré naozaj mohli očariť aj najnáročnějšie oči. Živôtik s krátkou sukňou vyšívanou ružami a náprsenka vystužená kosticou len tak menili farby. Bol na nich saténový uzol a akýsi čipkovaný, mierne naškrobený golierik, ktorý obruboval výstrih, vzadu vystupoval až na šiju a zvýrazňoval tak krk, ktorého belosť pôvabne kontrastovala s týmto nádherným skvostom. (...) ... a vybral odtiaľ trojradový perlový náhrdelník. (...) Plášť bol z bielej kožušiny, podšitý jemnou vlnenou a bielou saténovou podšívkou, mal širokú kapucňu odspodu lemovanú strebornou a zlatou výšivkou. (...) Dotkla sa jednej zo svojich náušníc, aby uvidela na líci záblesk diamantu. (Angelika Cesta do Quebecu. Slov. spis. 1993, s. 5-11)
Modrozelené damaškové: Jeanne		Modrozelené damaškové: Fantina		Hnědozelené hedvábné: Elaine		Hnědozelené hedvábné: Mimi		Perlově šedé: Mimi		Šedivé se stužkami: Fantina
Jeanne - Honorine v Quebeku		Fantina - Honorine v Quebeku		Elaine - Hnědozelené z Tuileries		Mimi - Hnědozelené z Tuileries		Mimi - Perlově šedé z Katarunku		Fantina - Šedivé z Monteloup
Toaleta pro Honorinu byla skutečně půvabná, modrá jako moře, protkaná zlatými nitěmi. (Angelika a spiknutí stínů. ČS, 1994, s. 272) Její modré šaty se zelenými odlesky dávaly vyniknout záři měděných vlásků, které se jí vlnily až na ramena. Ona, která tak milovala volnost pohybu, snášela vysoký krajkový límec sepnutý stříbrnými sponami, který ji nutil držet krk pěkně zpříma. Snášela i špičatý živůtek se zlatožlutými mašličkami, svítícími na nazelenalém damaškovém podkladu, a krajky ukončující na zápěstích nabírané rukávky, které jí splývaly přes celou pěst. V levé ruce nesla klobouk se zelenými a růžovými péry. Nasadit si ho na hlavu už na ni bylo příliš... (Angelika v Quebeku 1. ČS 1995, s. 42)				Seděla sama v kočáře a s požitkem si uhlazovala hedvábnou sukni. Proč dnes vytáhla ty nové šaty s třemi různými sukněmi, jednou hnědou, druhou narezlou a třetí něžně zelenou? První sukně byla vyšívaná zlatým hedvábím, jehož zář podtrhovaly ještě našité perly. Pavučinková nazelenalá krajka s perlami zdobila i límec a manžety a její vzor se opakoval i na plášti a na živůtku. (...) Angelika si byla vědoma toho, že jí ty šaty jdou nádherně k očím a k pleti, přestože ji dělají trochu starší. (...) Když však dorazila do Tuileries, náhle procitla. S jiskřícíma očima uchopila malé tepané zrcátko, jež jí viselo u pasu, a zkontrolovala si nalíčení. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. 374-375)				Oblékla si tedy perlově šedé šaty se stříbrnou výšivkou na rukávech a živůtku, s límcem a manžetami z bílého batistu lemovaného jemnou stříbrnou krajkou. (...) Pomalu se zahalila do starorůžového taftového pláště, podšitého teplou vlčí kožešinou, který ještě nikdy neměla na sobě. (Angelika a Nový svět. ČS 1994, s. 76-77)		Oblékla si své nejelegantnější šaty, ušité v Poitiers; pořád byly ovšem jen šedivé, přestože měly na živůtku několik modrých stužek: (...). Netušila, že její obličejík, něžný jako právě dozrálý plod,který zářil z velkého naškrobeného krajkového límce, je tou nejkrásnější ozdobou. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 147)
Zlaté šaty se zlatou krajkou: Errnie				Brokátové s chrpovými věnečky: Dauphine				Růžovostříbrný saténový: Dauphine		Monsieur, králův bratr: Dauphine
Errnie - Zlaté šaty na královu svatbu				Dauphine - Brokátové s chrpovými věnečky				Dauphine - Filip v růžovém		Dauphine - Vévoda d'Orleáns
Margot s plnými ústami špendlíkov navliekla Angelike prvú sukňu z ťažkej zlatej látky, na to druhú zo zlatej čipky jemnej ako pavučinka, ktorej kresba bola zdôraznená drahými kameňmi. (...) Angelika si zatiaľ natiahla živôtik zo zlatistej látky a znehybnela, zatiaľ čo jej Marguerite pripevňovala náprsenku, hotové umelecké dielo zo zlata a hodvábu. Zlatá čipka tvorila iskrivú penu okolo obnažených pliec a dodávala jej pokožke žiarivú bledosť priesvitného porcelánu. (Angelika, markíza anjelov. Tatran 1970, s. 256-257)				Angelika poklesla v hluboké pokloně. Král ji vzal za ruku, pomohl jí vstát. Setkala se s jeho zamračeným pohledem, který ji přejel od světlého účesu propleteného drahokamy až po jemné střevíčky z bílého saténu, přes brokátové šaty zdobené chrpovými věnečky. Byla jedinou ženou pozvanou na večeři ke králi. Mezi všemi těmi šlechtici, kteří se tu tlačili, byli mnozí, již za celé dlouhé měsíce polního tažení neměli možnost uvidět tak krásnou bytost. (Angelika a král. Ikar 2000, s. xxx)				Hlas byl tak vlídný, že si Angelika myslela, že sní, když vedle sebe poznala Filipa v obvykle povýšeně póze, v růžovém saténovém obleku vyšívaném stříbrem, v němž nevypadal směšně pouze díky své jemné pleti a světlému knírku. (A. a král. Ikar, s. 85)		... na prahu se objevil jakýsi mladý šlechtic. Byl velice malé postavy,měl obrovský nadýchaný krajkový límec a tvářil se arogantně. Další krajkové volány mu splývaly z rukávů a u kolen. Přestože bylo časné ráno, byl přehnaně vyfintěný. (A. Markýza andělů. Ikar, s. 270)
Černostříbrný: Jeanne		Černostříbrný: Dauphine		Černostříbrný: Dauphine		Černostříbrný: Dauphine		Šafránový saténový: Dauphine		Šafránový saténový: Jeanne
Jeanne - Hrabě na králově svatbě		Dauphine - Černostříbrný oblek		Dauphine - Plášť s krajkou		Dauphine - Joffrey v rhingrave		Dauphine - Šafránový oblek		Jeanne - Šafránový saténový
Když se obrátila, hrabě de Peyrac si právě připínal meč na závěsný řemen, vykládaný diamanty. (...) Hrabě byl celý v černém a stříbrném. Černý vlněný plášť měl ozdobený stříbrnou krajkou, kterou držela diamantová spona. Vykukovala mu z něj vesta ze stříbrného brokátu, zdobená zvláštní černou krajkou. Tři volány téže krajky mu spadaly z pod tmavých sametových nohavic. Na botách měl také diamantové spony. I vázanka se širokým uzlem byla pošitá malými diamanty. Prsty měl plné diamantových prstenů a na jednom prstě obrovský rubín. Nasadil si klobouk s bílými péry... (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 275)				Keď sa obrátila, gróf de Peyrac si práve pripínal kord na závesník posiaty diamantmi. (...) Gróf bol celý v čiernom a striebornom. Jeho plášť z čierneho moiré bol potiahnutý striebornou čipkou pridržiavanou diamantmi. Pod ním bolo vidno kabátec zo strieborného brokátu, veľmi vkusne lemovaný čiernou čipkou. Rovnaká čipka spadala v troch volánoch spod rýnskych nohavíc z tmavého aksamietu. Na topánkach mal diamantové spony. Viazanka vo forme širokej slučky a nie mašle bola tiež vrúbená drobnými diamantmi. Na prstoch mal množstvo diamantov a jeden veľký rubín. Gróf si nasadil širák s bielymi perami... (Angelika Markíza anjelov. Tatran 1970, s. 257-258)				Téměř vzápětí se objevil Joffrey de Peyrac v šafránově žlutém saténovém obleku s dlouhou bohatě vyšívanou vestou. Byl oslnivý. Ach, vydechl dav obdivem a rozvlnil se. I hugenoti byli vnímaví na divadelní efekty tohoto akvitánského šlechtice, jenž byl zcela jiný než oni, úplně mimo jejich chápání. (...) Hrabě de Peyrac si nemusel vynucovat pozornost. Každý se zatajeným dechem očekával, jaký rozsudek vynese, a tak nastalo ticho, rušené pouze šuměním moře. (...) V tíživém nechápavém tichu, které následovalo po tomto prohlášení, si Joffrey de Peyrac s klidem narovnal krajky na zápěstí a na klopách. (Angelika v pokušení. ČS 1994, s. 328-329)
Varianty bílého kabátce s kosočtverci: Jeanne				Rudý sametový: Dauphine		Žlutooranžový: Dauphine		Modrozlatý: Dauphine
Jeanne - Joffrey v Quebeku				Dauphine - Svatební rudý oblek		Dauphine - Bernard d'Andijos		Dauphine - Filip v paví modři
Stál za ní v elegantním saténovém obleku barvy slonové kosti, zdobeném rudými kosočtvercovými nášivkami, které lemovaly drobné perličky. (...) Konečně si nasadil na husté černé vlasy rozevláté větrem svůj černý širák s bílým pérem, připevněným diamantovou sponou. Pomalu si natáhl kožené rukavice s krajkovými manžetami. (...) S tmavýma saracénskýma očima, černými kudrnatými vlasy pohrdajícími každou parukou a elegancí válečníka ve vysokých anglických botách, v rukavicích se širokými manžetami a dvěma pouzdry z kordobské kůže, v nichž měl zastrčeny pistole se stříbrem vykládanými pažbami, dokonale odpovídal obrazu obávaného piráta z Karibského moře... (...) Jenže on nebyl v černém, dokonce ani ve tmavém ne, a to vneslo do představ lidí kolem zmatek. (Angelika v Quebeku 1. ČS 1995, s. 6, 16, 41, 52)				Objevila se vysoká postava v rudém sametu, opírající se o ebenovou hůl. (...) V úzkých zaznamenávala v duchu směšné podrobnosti: diamantovou sponu na botách hraběte a také to, že jedna z nich má vyšší podpatek než druhá, aby nebylo tak vidět, že kulhá, plisované kraje hedvábných krátkých kalhot, přepychovou látku, kord, obrovský límec z bílých krajek. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 162)		Snědý markýz de Andijos s mušketýrským knírkem a ohnivým pohledem měl krátkou žlutooranžovou hedvábnou sukénku, která cudně zakrývala bříško, svědčící o jeho kladném vztahu k životním radostem. (...) I pánové z jihu si už rozepnuli krásné vesty bez rukávů; jeden z nich si sundal i paruku, utřel si čelo a znovu ji nasadil, jenže trochu šejdrem. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, str. 147-148)		Většinou chodil ve světle modrém, dnes večer si však oblékl jakýsi oblek z páví modře, bohatě vyšívaný zlatem. Vždycky udával tón módě, a tak měl už dnes jeho úbor nový střih se širokým nabíráním a vzadu mu meč nadzvedával kabátec. Manžety měl bohaté, ale kalhoty úzké a těsně přiléhající ke kolenům. Ti, co měli ještě krátkou sukýnku, při pohledu na něj zrudli. Krásné červené punčochy se zlatým lemem šly velice dobře k červeným ostruhám jeho kožených bot s diamantovými sponami. Pod paží si Filip nesl malý bobří baret, tak jemný, že vypadal jako starý peníz. Peří na něm bylo nebesky modré, a protože právě přicházel, nemusel se obávat, že by jeho modré veledílo utrpělo jarním deštíkem. Ve světlé paruce, která mu splývala na ramena, připomínal Filip du Plessis-Belliére krásného ptáka, který si natřásá peří. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. 375)
Zelený sametový: Dauphine		Černostříbrný: Dauphine		Slonovinový saténový: Dauphine		de Fontenac: Dauphine		de Germontaz: Dauphine		Velký Matyáš: Dauphine
Dauphine - Rescator z Atlantiku		Dauphine - Joffrey v Tadoussaku		Dauphine - Slonovinový oblek		Dauphine - Toulouský arcibiskup		Dauphine - Vymašličkovaný rytíř		Dauphine - Velký Matyáš
Nepamatovala si, že je tak vysoký. (...) Nepamatovala si ani, že je tak rozložitý. (...) Spíš hranatější, jako vytesaný z nějaké černé skály, s rovnými rameny, přepásaný širokým černým pásem, na němž se houpala pouzdra dvou vykládaných revolverů, dlouhé štíhlé svaly se vyjímaly pod přiléhavými koženými kalhotami. (...) ... a skryje obličej v záhybech sametové vesty. Ten samet nebyl černý, jak se domnívala, ale velice tmavě zelený, jako mech na stromech. (Angelika se bouří. ČS 1993, s. 341, 350) Pak smekl klobouk s péry, který nosil přes černý saténový šátek... (...) ... zahlédli jen občas v dálce kapitánovu postavu zahalenou do tmavého pláště... (Angelika a její láska. ČS 1993, s. 14, 38)		Měl na tváři masku. (...) Naaranžoval vše tak, aby pohled na něj působil šok. (...) Všeobecnou pozornost přitahovala především maska, a pak obrovská a nádherná diamantová hvězda, zavěšená na bílé hedvábné stuze a odrážející se od jeho černého, stříbrem bohatě vyšívaného kabátce. Stejně velký diamant zdobil jílec jeho meče. Jinak byl oblečený zcela prostě podle anglické módy, což ovšem působilo na zdejší obyvatele trochu stísňujícím dojmem (...). Nikdo si ho však nemohl splést s francouzskými šlechtici, ztrácejícími se v pérech a krajkách, v botách s mohutnými sponami a v pestře vyšívaných vestách. (Angelika a spiknutí stínů. ČS 1994, s. 103)		Stál tu v nádherném obleku ze slonovinově bílého saténu s perlovými výšivkami, které se při každém pohybu zaleskly. Ten oblek mu přivezl z Londýna Gouldsboro spolu s vysokými botami z rudé kůže a širokými rukavicemi. Peyrac uznával anglickou módu, jejíž strohý střih, kalhoty ke kolenům a vysoké boty mu v jeho dobrodružném živote vyhovovaly víc než vypasované francouzské kabátce a příliš široké boty. Naopak však krajkový límec posázený perlami a manžety měly francouzský šarm. Bohaté černé vlasy kolem snědé zjizvené tváře mu dodávaly vzhled piráta, znepokojujícím způsobem kontrastující s rafinovaností a elegancí oblečení. (Angelika v pokušení. ČS 1994, s. 251-252)		Byl to hezký čtyřicátník, muž v nejlepších letech. Tvářil se přívětivě a měl velice chladné modré oči. (...) Vrhl na ni pronikavý pohled a slabě se usmál, pak zas sklonil poněkud tučnou bradu. (...) Naklonil se k ní a drahokamy na jeho arcibiskupském kříži se fialově zablýskly. (...) Na prahu haly zahlédla postavu barona arcibiskupa v rudém plášti s bílou pelerínkou. (...) Angelika viděla, jak se nad ní vynořuje bledá a důstojná silueta. Na jeden z balkónů z pozlaceného dřeva stoupal ve svém halovém rouchu s hermelínovou pelerínkou monsignore de Fontenac. Naklonil se přes zábradlí. V očích mu svitl ničivý plamen. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 164-165, 193, 291)		Pan de Germontaz, stejně veselý a živý, jako byl mnich asketický, zářil dobrou náladou a na svých pětadvacet let vypadal dost blahobytně. Lokny mohutné světlovlasé paruky mu padaly na modrou saténovou vestu, zdobenou růžovými mašlemi. Krátkou sukénku měl tak širokou a s tolika krajkami, že jeho šlechtický meč vypadal v tom nadýchaném okolí skoro nepatřičně. Pštrosím perem širokého klobouku zametl před Angelikou zem, políbil jí ruku, a když se narovnal, mrkl na ni tak drze, že ji to až pohoršilo. (...) Už se nedivila, že arcibiskup tomuhle obtloustlému synovci věnoval důvěru. Přes rozdílné povahy měli tytéž ambice. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 216, 218)		Otevřely se dveře a vešel Velký Matyáš, zubař a mastičkář z Pont-Neuf. Neopomněl si ani v tuhle pozdní hodinu navléct slavné vroubkované okruží, vzít si náhrdelník ze zubů a nechat se doprovázet činely a trumpetou. (...) Byl to vysoký, křiklavě oblečený obr, nosíval saténový oranžový nebo pávově modrý plášť. Pod kloboukem s krásnými pery měl paruku. (...) Mezi dvěma zákazníky se Velký Matyáš s perem na klobouku, povívajícím ve větru, s dvojitým náhrdelníkem ze zubů, visícím na saténové vestě, a s obrovskou šavlí, která ho tloukla do kotníků, procházel po plošince a vychvaloval své lékařské schopnosti... (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. 55-56, 85)
Černý s islámským pláštěm: Dauphine		Černý s islámským pláštěm: Jitka		Černý s černými pery: Dauphine		Černý s červenými pery: Dauphine		Angelika a Joffrey v Novém světě: Dauphine
Dauphine - Rescator v bílém plášti		Jitka - Rescator v bílém plášti		Dauphine - Rescator v Kandii		Dauphine - Ležérní Rescator		Dauphine - Krb v Katarunku
(...) Tvořil dokonalý kontrast s dlouhou hubenou postavou piráta zvaného Rescator, oblečeného v černém obleku španělského střihu, už poněkud nemoderního. Měl velice úzké boty zdobené zlatými sponami. Na hlavě měl pirátský červený šátek a široký černý klobouk s červenými pery. Hold islámu skládal širokým pláštěm z bílé vlny, vyšívaným zlatem, jenž mu vlál ve větru. Angelika si s obavami pomyslela, že připomíná Mefistofela. Vyzařovala z něho podivná uhrančivost. (Nezkrotná Angelika. ČS 1993, s. 103)				Protože pod pódiem stála vysoká a tmavá postava. (...) Černá od hlavy k patě, černé kožené rukavice se stříbrnými sponami, černá maska z černé kůže mu skrývala obličej až po ústa, kolem masky černá bradka, jež dodávala tomuto náhlému zjevení podobu zlého snu. (...) ... a ona cítila, jak ji zahaluje těžký černý sametový plášť, který jí Rescator ze svých ramen přehodil přes její. Záhyby jí padly až k nohám. (...) Hluboce se uklonil, zametl černým pérem na klobouku zem. (Nezkrotná Angelika. ČS 1993, s. 220-221, 229)				Klečela před ohništěm, zlaté vlasy rozhozené po ramenou, a obracela k němu své nádherné, doširoka otevřené oči. Tiše za sebou zavřel dveře a otočil obrovským tepaným klíčem v zámku. Pak přistoupil pomalu blíž a opřel se o okraj kamenného krbu. Nic je nemůže rozdělit, napadlo je oba v tu chvíli. Nic, neboť při pouhém pohledu pokaždé pocítí nepotlačitelnou touhu padnout si do náručí, milovat se. (...) Pohlédla na něj zdola nahoru a zahlédla, že se pousmál. (Angelika a Nový svět. ČS 1994, s. 99)
Ludvík XIV.: Natalia Volodeva				Louise de La Vallière: Natalia Volodeva				Bílý saténový oblek: Natalia Volodeva
Setkala se s jiskrnýma hnědýma očima, které ji s velkým zájmem pozorovaly: s pohledem krále. Král v bohatě zdobeném oblečení byl střední postavy, ale držel se tak zpříma, že vypadal daleko vyšší než ostatní dvořané. (...) Nos měl příliš dlouhý, ale rty pod hnědou linkou úzkého knírku byly plné a smyslné. Kaštanové vlasy mu padaly v loknách na ramena a nebyla to paruka. Ludvík měl hezké nohy a jemné ruce. Pod krajkami a stuhami se dalo tušit urostlé a pevné tělo, zocelené lovem a sportem. (A. Markýza andělů. Ikar 1999, s. 276)				Dvůr byl ve Fontainebleau. V panujících vedrech nebylo nic příjemnějšího než tenhle bílý zámek ponořený v zeleni, s rybníkem, kde vyskakovali kapři... (...) Sladká Luisa de La Vallière, rozechvělá, že vzbudila v královském srdci vášeň, zvedala k panovníkovi krásné tmavě modré oči plné oddanosti. A dvůr v působivých alegoriích o Dianě (...) oslavoval rychlý vzestup skromné blondýnky, (...). Bylo jí sedmnáct; (...) Nevěděla, kam skrýt sílu své lásky a hanbu svého hříchu. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. 100-101)				Když se otočila, měla dojem, že sní. U paty schodů před ní se skláněl přízrak bílý jako sníh. Když se narovnal, poznala Filipa. (...) Najednou stál před ní, zvedal k ní neproniknutelný pohled a na rtech mu pohrával naznak úsměvu. (...) Ano, je nejskvělejší, řekla si Angelika a pozorně si prohlížela urostlého Filipa, nádherného v bílém saténovém obleku zdobeném zlatem. Jilec meče měl z čistého zlata. I podpatky na bílých kožených botách byly pozlacené. (Angelika a král. Ikar 2000, s. 208)
Profesionální výtvarnice Natalia Volodeva z Kazachstánu vystudovala Historii odívání a mimo jiné se věnuje malování kostýmů z různých období. Z její tvůrčí dílny pochází portrét Ludvíka XIV. v modrozlatém outfitu s červenými doplňky, jež jsou typické pro módu doby krále Slunce.				Obraz Louise Françoise de La Baume Le Blanc, vévodkyně de La Vallière od Natalie Volodevy. Půvabnou slečnu de La Vallière autorka ztvárnila v bledě modrých brokátových šatech lemovaných krajkami. V pozadí je vyobrazen královský zámek Fontainebleau.				Na obraze s názvem Blossom namalovala Natalia Volodeva zcela fikční historický kostým. Autorka neuvádí, zda jí byla předlohou nějaká fikční či reálná historická postava, nám však tento outfit může připomínat jeden z knižních popisů Filipa du Plessis-Bellière ve Versailles.
Callista1981 - Le Roi Soleil				Callista1981 - Louise				Callista1981 - Blossom
Hrabě de Guiche: Natalia Volodeva				d'Artagnan: Natalia Volodeva				Růžové hedvábné šaty: Natalia Volodeva
Ve šlechtici, který vešel - hezkém urostlém tmavovlasém chlapci -, Angelika poznala hraběte de Guiche, staršího syna béarnského guvernéra, vévody de Gramont. Ten, jemuž říkali Filip, uchopil hraběte de Guiche pod paží a něžně se sklonil k jeho rameni. (...) Hrabě de Guiche se nafoukaně usmíval a přijímal ty projevy oddanosti naprosto samozřejmě. (...) Zahlédla také hraběte de Guiche, na něhož byl neustále nalepen králův bratr. Pohlédl na ni nepřátelsky. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 270, 271, 280)				Zatčení pana Fouqueta přišlo jako blesk z čistého nebe. (...) Když zhasly poslední lucerny, všichni odjeli do Nantes na Bretaňský sněm. A právě tam jednou ráno přistoupil k Fouquetovi jakýsi neznámý mušketýr ve chvíli, kdy správce nastupoval do kočáru. „To není vaše místo, pane,“ upozornil důstojník, „račte do tamtoho vozu se zamřížovanými dvířky.“ „Co se děje? Co to má znamenat?“ „Že vás jménem krále zatýkám.“ „Na to má král samozřejmě právo,“ zamumlal správce a zbledl. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. 113)				Angelika se automaticky ohlédla dozadu do uličky, z níž právě odešla, a s překvapením uviděla, jak se dveře domu otevírají a ven vychází sama paní Scarronová. Měla masku a halila se do tmavého pláště, nicméně Angelika bez obtíží poznala její vznosnou postavu. (...) Poslala sluhy zpátky domů, stáhla si kapuci do čela a vydala se po stopách paní Scarronové. Mladá žena kráčela rychle, přestože nesla pod pláštěm těžké koše. Angelika tušila nějaké tajemství, a tak se rozhodla, že ji bude sledovat jen zpovzdáli. (Angelika a král. Ikar 2000, s. 421)
Romány od Anne Golon a Alexandra Dumase inspirovaly malířku Natalii Volodevu ke ztvárnění další historické postavy, která pobývala u dvora krále Slunce. Armand de Gramont, hrabě de Guiche v šedomodrém outfitu se stříbrnou výšivkou je vyobrazen v chodbách Louvru.				Obraz snad nejslavnějšího mušketýra všech dob, Charlese de Batz-Castelmore hraběte d'Artagnan z tvorby Natalie Volodevy. Kapitán královských mušketýrů je mimo jiné známý v souvislosti se zatčením ministra financí Nicolase Fouqueta, kterého na králův rozkaz zatkl osobně.				Záhadná dáma v růžových hedvábných šatech zahalená do tmavého pláště z obrazu s názvem Midnight od Natalie Volodevy je zcela fikční postavou, kterou autorka umístila do ulic noční Paříže. Snad právě proto může trochu připomínat Françoise d´Aubigné, madam Scarron.
Callista1981 - ARMAND				Callista1981 - D'Artagnan				Callista1981 - Midnight
Henrietta Anglická: Joanne Renaud				Athénais de Montespan: Joanne Renaud				Madame de Brinvilliers: Janine Suan
Princezna se od té doby, co k ní Angelika v Louvru chodila hrát karty, příliš nezměnila. Malá, půvabná jako víla, s pletí okvětního plátku... (...) Půvabná Madame kolem sebe vytvořila jakési fluidum, za nímž zůstávala opuštěná ve své samotě. Zcela přesně si to neuvědomovala, ale trpěla tím. Z jejích modrých zorniček vyzařovala jistá plachost. (...) Vstala a prudce si uhladila ledově modré hedvábné šaty. Byla menší než Angelika, ale držela se zpříma jako královna, a tak se zdála větší, než byla. (Angelika a král. Ikar 2000, s. 417, 420)				Nakonec se Hortenzie po dlouhém váhání rozhodla pro světle modré saténové šaty pro svou přítelkyni. (...) K osmé hodině zastavil před domem dost omšelý kočár slečny Athénaís de Tonnay-Charente. Byla to hezká dívka se svěží tvářičkou: zlaté vlasy, zrůžovělé tváře, alabastrové čelo ozdobené muškou. Modré šaty jí výborně ladily se safírovýma očima, mírně vypoulenýma, ale živýma a chytrýma. Málem Angelice ani nepoděkovala, přestože jí kromě šatů darovala i velice krásný diamantový náhrdelník. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. 358-359)				Angeličinou sousedkou byla markýza de Brinvilliers. Bydlela v ulici Karla V., kousek odsud. Angelika se však jen náhodou octla jednoho dne před touto ženou, kterou kdysi přepadla u Nesleské brány v době, kdy patřila k Rošťákově bandě. Madame de Brinvilliers ji nepoznala, alespoň v to Angelika doufala, ale cítila se během návštěvy velice nepříjemně, když si vzpomněla na zlatý řetízek, ležící ve skříňce vedle dýky Egypťana Rodogona. (...) Paní de Brinvilliers pozvala Angeliku na příští večírek. Setká se tu s mnoha roztomilými lidmi, mezi jinými s rytířem de SaintCroix. (A. Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. xxx)
Profesionální výtvarnice Joanne Renaud z USA má velice rozsáhlou galerii obrazů postav v historických outfitech z různých epoch světových dějin. Princeznu Henrietu Annu Stuartovnu, vévodkyni d'Orléans, namalovala v bledě modrých hedvábných šatech lemovaných zlatem.				Françoise de Rochechouart, markýza de Montespan, je na obraze od americké výtvarnice Joanne Renaud ztvárněna ve švestkově modrých saténových šatech se starorůžovou brokátovou spodní sukní podle módy z poloviny 70. let 17. století.				Malířka Janine Suan z Filipín vytváří svá díla převážně ve stylu klasického realismu. V její galerii nalezneme také nejznámější travičku všech dob, Marii Madeleine Marguerite d'Aubray, markýzu de Brinvilliers, kterou vyobrazila v šafránově žlutých sametových šatech.
Suburbanbeatnik - Henrietta Anne Stuart				Suburbanbeatnik - Mme. de Montespan				JSuan - Madame Brinvilliers
Šaty barvy ranních červánků: Sonia				Angelika v podsvětí: Lara Pilloni				Angelika a Florimond: Bělosněžka
Přímo hořela hanbou při pouhém pomyšlení na to, co se stalo ve Fontainebleau. Znovu před sebou viděla Filipa a Péguilina, jak tasí meče a staví se do střehu přímo před očima krále. Jak je pánové de Gesvres, de Gréqui a de Montausier od sebe odtrhují, přičemž Montausier držel za vestu rozpáleného Gaskoňce, který vykřikoval: „Nasadil jsem vám parohy, pane,“ a oči celého dvora se obracejí na zrudlou Angeliku v nádherných šatech barvy ranních červánků, jejichž pomačkání je dokonale výmluvné. (Angelika a král. Ikar 2000, s. xxx)				Přestrojení, které si vybrala, bylo jediné, jež jí dovolovalo beztrestně projít tímhle peklem bídy a úpadku. Dnes večer by ji v jejích mokrých a roztrhaných hadrech, s vlasy ostříhanými z vězení, s obličejem poznamenaným strachem a únavou žádný bandita nemohl obvinit, že není z nich a že do tohoto zlověstného prostředí pronikla jako nepřítel. (...) Angelika se pro jistotu sklonila a pomazala si obličej blátem. (...) Sundala si střevíce a šla bosá. Nechtěla dělat žádný hluk. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. xxx)				Angeličiny modré šaty připomínaly azur oblohy s nádechem dozelena, jaká bývá na jaře na Ile-de-France. I tváře měly nazlátlý jarní odstín. (...) Teď byla opásána šperky, malými zlatými hodinkami a pozlacenými stříbrnými klíči. (...) Florimond v doprovodu svého vychovatele přišel pozdravit matku, ... (...) Věděl, že jeho příjemný obličejík rámovaný hnědými kučerami a jasný úsměv každého okouzlí. Upnutý v červeném oblečku, na nohou černé punčochy se zlatým proužkem, se malý kavalír hluboce uklonil králi, pak políbil ruku matce. (Angelika a král. Ikar 2000, s. xxx)
Kreslířka Sonia z Francie se zabývá převážně tvorbou ve stylu komiksů či mang. V její galerii nebo na jejím blogu nalezneme mnoho ilustrací podle díla Anne Golon, která ztvárňují nejen konkrétní postavy, ale také konkrétní dějové situace.				Italská umělkyně Lara Pilloni vytváří obrazy inspirované románovými postavami. Pro svůj obraz si vybrala zoufalství Angeliky, která všechno ztratila a byla nucena žít a bránit životy svých dětí v ulicích Paříže, a tak ji namalovala v hnědém živůtku, zelené sukni a s dýkou v ruce...				Bělosněžka (Sněhurka) z Ruska nakreslila Angeliku a jejího nejstaršího syna Florimonda z doby, kdy pobývali u dvora krále Slunce. Angelika je vyobrazena v modro-zelených šatech a Florimond v červeném obleku. Bohužel galerie tvorby Bělosněžky již není dostupná.
Ssosodef - Angélique en couleur				Lallychan - Angelique				Kaťja Kisiljova - Anželika i Florimon
Filip v Tuileries: Anastasia Omeljaněnko				Zelený oblek: Anastasia Omeljaněnko				Angelika a Filip: Anastasia Omeljaněnko
V orámování dlouhých loken zářil mužův obličej, mírně přepudrovaný, ozdobený světlým knírkem, jakoby narýsovaným jemným štětcem. Měl velké průsvitně modré oči, které se ve stínu listí zdály zelené. Šlechticova tvář byla neproniknutelná, díval se do neurčita. Snil? Přemýšlel? Jeho modré panenky vypadaly prázdné, jako oči slepce. Nehybný a chladný pohled připomínal pohled hada. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. xxx)				Několik kroků od ní stál nevšímavě v zeleni lesíka vysoký mladík, opřený o podstavec mramorové sochy. Byl výjimečně krásný, což ještě zdůrazňovalo jeho dokonalé oblečení. Mandlově zelené sametové šaty měl zdobené zlatou výšivkou v podobě ptáků a květin. Bylo to poněkud výstřední, ale krásné jako livrej jara. Bohatou světlou paruku zdobil bílý klobouk se zelenými péry. (Angelika Cesta do Versailles. Ikar 1999, s. xxx)				Vzal ji za ruku a sestupoval s ní po schůdcích. „Housle jsou nějak hlasitější. Zřejmě se otevřely dveře divadla. Je čas vrátit se ke králi a jeho doprovodu.“ Vraceli se cestičkou lemovanou ovocnými stromky ve stříbrných květináčích. Filip vztáhl ruku a utrhl krásné červené jablko. „Vezměte si,“ nabídl jí. Téměř bázlivě ho vzala a usmála se, když se setkala s jeho pohledem. Hlučící dav je od sebe odtrhl. (Angelika a král. Ikar 2000, s. xxx)
Anastasia Omeljaněnko z Kazachstánu, která se věnuje módnímu návrhářství, vytvořila několik ilustrací podle díla Anne Golon. Jejím častým tématem je Filip du Plessis-Bellière, kterého na této ilustraci ztvárnila v zahradách Tuileries.				Další ilustrace Filipa du Plessis-Bellière od Anastasie Omeljaněnko. Nevšímavého Filipa v mandlově zeleném obleku zdobeného zlatou výšivkou právě míjí madame Morens s madame de Parajonc.				Obrázek od Anastasie Omeljaněnko s Angelikou ve slavnostních dvorských šatech a Filipem ve vyšívaném bílém obleku, kteří sestupují ruku v ruce ze schodů na královských slavnostech ve Versailles.
Anastasia Omeljaněnko - Kresby ke knihám				Anastasia Omeljaněnko - Kresby ke knihám				Anastasia Omeljaněnko - Kresby ke knihám
Olivově zelené: Igrain				Modré od Rescatora: ?				Angelika - filmový kostým: Maya
Vznešená slečna prosila Angeliku, aby ji přišla odpoledne navštívit do Louvru. Páže zdůraznilo, že slečna už není v Tuileries, ale v Louvru. (...) Oblékla si slušivé dvoubarevné šaty, olivové kombinované se světle zelenou; na tuhle roční dobu byly ale dost lehké. Zahalila se tedy do švestkově modrého pláště, protože úzkými uličkami z nábřeží profukoval vlhký vítr. Konečně došla k mohutnému paláci, jehož střecha, kupole a vysoké komíny s erbem se tyčily k tmavému nebi. (Angelika Markýza andělů. Ikar 1999, s. xxx)				Angelika s velkým výstřihem lemovaným benátskými krajkami, po nichž jí splývaly zářivé vlasy, už nebyla jejich přítelkyně, ale urozená dáma, kterou Gabriel Berne tušil pod přestrojením za služku. (...) „Máš šaty modlé, tmavé jako može. Takže jsou to mozské kytky. Takový kytky se dají vidět na dně moze, viď, ze je tam uvidím?“ „Ano, tam je uvidíš,“ řekla Angelika mechanicky s jistotou. (...) Od chvíle, kdy se Angelika vrátila v nové toaletě a s vlasy na ramenou, se do jejich nenávisti mísil jakýsi respekt. V tom oblečení ještě víc vyniklo její vybrané chování a mluva. (Angelika a její láska. ČS 1993, s. xxx)
Angelika v olivově zelených šatech z tvorby Igrain, která svá díla vytváří pomocí grafického programu "The Tudors Scene Maker". Střih šatů proto odpovídá spíše oděvům z doby renesance než baroka, zelenooké Angelice však velice sluší.				Angelika v tmavě modrých šatech, které dostala od Rescatora během jejich plavby k americkým ostrovům, obdivuje na palubě Gouldsbora krásy "Země Duhy". Ilustrace od neznámého autora pochází ze sociální sítě vk.com.				Výtvarnice Maya z Maďarska se zabývá tvorbou portrétů a outfitů postav podle filmového ztvárnění. V její galerii nalezneme také kresbu modrošedých šatů s krajkovým límečkem a tmavě modrou mašlí podle filmové Angeliky.
Igrain - Angélique de Peyrac				Angelika, hraběnka de Peyrac - Kresby ke knihám				Maya40 - Angelique (veil)		Maya40 - Angelique